Zápočtové práce

Zápočtové práce studentů medicíny v akademickém roce 2017-2018.

40 komentářů u „Zápočtové práce“

  1. Ivana Vydrová

    Manažerská struktura ministerstva zdravotnictví
    Ministerstvo zdravotnictví České republiky je ústředním orgánem státní správy na úseku zdravotní péče a ochrany veřejného zdraví. Ministerstvo bylo zřízeno zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Tento zákon vymezuje okruh působnosti ministerstva.
    Organizační struktura je organizovaný systém, ve kterém je práce rozdělena, seskupena a koordinována. Organizační struktura znázorňuje jednotlivé organizační útvary ministerstva. V podstatě je to kostra určitých struktur, kde každá struktura plní určité, plánované cíle.
    Nejvyšší post v hierarchii ministerstva zdravotnictví zastává ministr zdravotnictví Mgr. et Mgr. Adam Vojtěch. Ve vedení ministerstva dále jsou dva náměstci ministra zdravotnictví MUDr. Alena Šteflová, Ph.D., MPH a Mgr. Filip Vrubel, náměstek pro zdravotní péči Prof. MUDr. Roman Prymula, CSc., Ph.D., hlavní hygienik ČR Mgr. Eva Gottvaldová a náměstek pro legislativu a právo JUDr. Radek Policar. Přímo pod ministra zdravotnictví také patří Kabinet ministra, Oddělení bezpečnosti s řízení rizik, Oddělení interního auditu, Odbor kanceláře ministra a Odbor komunikace s veřejností.
    Ministerstvo je členěno do pěti sekcí: Sekce organizačních věcí státní služby, Sekce ekonomiky a zdravotního pojištění, Sekce legislativy a práva, Sekce zdravotní péče a Sekce ochrany a podpory veřejného zdraví. Jednotlivé sekce jsou děleny na odbory a oddělení
    Sekci organizačních věcí státní služby vede státní tajemník s postavením náměstka pro řízení organizačních věcí státní služby (Mgr. et Mgr. et Mgr. Ivo Beneda). Pod tuto sekci spadá Kancelář státního tajemníka, Odbor personální, Oddělení metodické podpory podřízených služebních úřadů a Oddělení spisové a archivní služby.
    Sekci ekonomiky a zdravotního pojištění vede náměstek pro tuto sekci (v tuto chvíli zastupován Ing. Helenou Rögnerovou). Spadá sem Odbor finanční, Odbor přímo řízených organizací, Odbor hospodářské správy, Odbor dohledu nad zdravotním pojištěním, Odbor farmacie a Odbor evropských fondů a investičního rozvoje.
    Sekce legislativy a práva je vedena náměstkem pro legislativu a právo. Pod tuto sekci je zahrnut Odbor legislativní, Odbor právní, Odbor mezinárodních věcí a Evropské unie, Odbor kontroly, Oddělení veřejných zakázek a Oddělení práv pacientů.
    Sekci pro zdravotní péči vede náměstek pro zdravotní péči. Této sekci je podřízen Odbor zdravotních služeb, Odbor inspektorátu, Odbor vědy a lékařských povolání, Oddělení koncepcí a strategií, Odbor ošetřovatelství a nelékařských povolání a Odbor informatiky.
    Poslední sekcí je sekce ochrany a podpory veřejného zdraví. Vedoucí pozici v této sekci zaujímá hlavní hygienik ČR s postavením náměstka pro ochranu a podporu veřejného zdraví. Spadají sem Odbor strategie a řízení ochrany a podpory veřejného zdraví, Odbor ochrany veřejného zdraví a Oddělení správní.

  2. Albert Sedláček

    Základní principu fundraisingu
    Co je to fundraising?
    Fundraising můžeme z angličtiny přeložit jako „navyšování zdrojů“. Je to činnost, kterou se snažíme získávat finanční a jiné další prostředky potřebné pro činnost organizace neziskového sektoru. Obsahuje různé metody a postupy. V rámci fundraisingu se snažíme přesvědčit potencionální dárce o potřebě získání prostředků a jejich dobrého zužitkování pro dobro celé společnosti. Snažíme se více o dlouhodobou spolupráci, než o jednorázové získání prostředků.

    Jak uspět ve fundraisingu?
    Klíčovou roli hraje několik faktorů. Schopnost obrátit se na správné lidi, se správným fundraisingovým produktem, za správnou cenu, být na správném místě, ve správnou chvíli, se správnou nabídkou. Pokud uvedeme všechny tyto složky fundraisingového mixu v soulad, jsme na správné cestě k úspěchu. Základním kamenem je dobrá komunikační strategie. V neziskovém sektoru je velice důležitá pověst organizace, která případně dá důvěru donorům. Pro tuto důvěru je třeba být transparentní, aby dárci přesně věděli, kam jak bylo s jejich penězi naloženo.

    Jaké máme metody fundraisingu?
    1) Osobní setkání – považuje se za nejúčinnější metodu, ale je zároveň spjata s potřebnou znalostí úspěšného jednání a řečnické obratnosti. Je to také časově náročná metoda.
    2) Veřejná sbírka – Veřejné sbírky definuje zákon č. 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách a říká, že se jedná o „získávání a shromažďování dobrovolných peněžitých příspěvků od předem neurčitého okruhu přispěvatelů na předem stanovený veřejně prospěšný účel.“ Mezi veřejně prospěšné účely patří humanitární, charitativní, záměr přispívající k rozvoji vzdělání, tělovýchovy nebo sportu, ochrany kulturních památek, tradic nebo životního prostředí.
    3) Telefonická kampaň – méně náročné na čas než osobní setkání, ale na druhou stranu je i méně úspěšná. Dochází často k rychlému odmítnutí ze strany dárců.
    4) Poštovní kampaň – oslovujeme dárce prostřednictvím dopisu nebo e-mailu. Důležité je grafické zpracování a zajímavý obsah. Je důležité vyvarovat se stylistických chyb, aby dopis nepůsobil amatérsky.
    5) Inzerce – oslovíme velké množství osob, ale je to anonymní metoda, tudíž nemusí být příliš účinná.

    S kým jednat?
    Můžeme buď jednat s firemními, nebo individuálními dárci. Motivace firmy darovat je pro zlepšení vlastního jména na trhu. Motivací jednotlivce je touha pomáhat, má na ní velký vliv i okolí dárce. Jednotlivý dárci většinou přispívají menšími částkami a ztráta pár jedinců by nemělo představovat pro neziskovou organizaci problém, pokud ale organizace ztratí např. firmu, která daruje velký obnos, tak to pro ni může představovat existenční problém.

  3. Anna Radimecká

    Sociální politika EU

    Sociální politika Evropské unie je součástí prvního pilíře EU – Evropská společenství. Patří do oblasti sdílené pravomoci EU, což znamená, že pravomoc přijímat závazné právní akty v oblasti sociální politiky mají členské státy a Unie. Systémy sociálního zabezpečení členských zemí se od sebe značně liší, EU má v sociální oblasti pouze omezené kompetence.

    V současné době se evropské modely sociálního státu dělí na čtyři typy:
    – Skandinávský model (Švédsko, Finsko) – vyznačuje se velkou odpovědností státu za eliminaci sociálních problémů a soldaritu mezi bohatými a chudými
    – Anglosaský model ( Velká Británie, Irsko) – také nazýván modelem liberálním. Každý jednotlivec má svá práva a svobodu, má ale také své povinnosti. Každý se musí postarat o svou existenci a budoucnost svých dětí. Sociální dávky jsou poskytovány pouze v minimální výši, která je potřebná pro důstojné přežití
    – Kontinentální model (Německo, Francie) – výše sociálních dávek by měla odpovídat předchozí výši příjmů. Klienti systému jsou všichni, kdo do něj přispívají.
    – Středomořský model (Itálie, Řecko) – některé dávky jsou odvozovány dle výše příspěvku do pojišťovacího systému, zdravotní péče a vzdělání je hrazeno z daní. Velkou roli hraje rozvětvená rodina, která v mnoha funkcích zastává stát.

    Funkce EU v sociální politice

    Evropská unie koordinuje a sleduje národní politiky a vyzývá členské státy, aby sdílely osvědčené postupy v oblasti sociální politiky. Podporuje sociální politiky států tím, že poskytuje a koordinuje finanční prostředky, které pomáhají členským státům investovat do rozvoje jejich sociálních programů.

    Cíle sociální politiky EU
    – Modernizovat systémy sociálního zabezpečení
    – Usnadnění přechodu ze školy do práce
    – Usnadnit hledání práce
    – Usnadnit volný pohyb pracovníků po EU
    – Zmírnit chudobu
    – Chránit osoby se zdravotním postižením

    Pro podporu sociálních programů jednotlivých států existuje několik evropských fondů.
    Evropský sociální fond (ESF) je klíčovým nástrojem pro podporu zaměstnanosti a sociálního začleňování. Z tohoto fondu mají členské státy možnost čerpat finanční prostředky pro rozvoj programů v sociální oblasti.

    Dalšími fondy EU v sociální oblasti jsou Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci (EGF), Fond pro evropskou pomoc nejchudším osobám (FEAD),Program EU pro zaměstnanost a sociální inovace (EaSI) a další.

  4. Jan Klička

    Prevence závislosti na sociálních službách
    Závislost může mít nejrůznější podobu a jednou z nich je také závislost na sociálních službách. Závislým na sociální službě se může stát člověk, který se dostane do tíživé sociální situace, ze které si sám není schopen pomoct. Při práci s touto osobou musí sociální pracovník myslet také na to, aby předcházel vzniku závislosti na sociální službě, kterou poskytuje.
    Sociální pracovník musí dát klientovi najevo své pochopení a povzbudit ho, že má dostatečnou sílu a schopnosti vyřešit si svůj problém sám. Měl by klientovi ukázat jiný úhel pohledu na jeho problém a nabídnout mu řešení, které však musí provést klient sám. Je nutné si dát pozor, aby se pracovník neupozorňoval klienta na jeho problémy a bezvýchodnou situaci, protože klient bude potom stále očekávat pomoc druhého a nebude věřit ve své vlastní síly. Je nutné naučit klienta, aby si v budoucnosti, když se objeví znovu nějaký problém, dokázal pomoci sám, případně se o to aspoň pokusil, místo aby ihned vyhledával odbornou pomoc.
    Mezi preventivní opatření, které předcházejí vzniku závislosti na sociálních službách, patří například definování cílů služby. Je nutné s klientem jednat o průběhu poskytování sociální služby a o jeho očekáváních, aby si uvědomil, co může a chce sám udělat pro zlepšení své situace. Někteří klienti chápou sociálního pracovníka jako někoho, kdo jejich problémy vyřeší za ně a neuvědomují si, že musí také vyvinou snahu a úsilí na řešení svého problému. Dalším důležitým bodem prevence je vypracování individuálního plánu pro každého klienta. V tomto plánu je nutné definovat problémy a postupy, které budou vést ke zlepšení jeho stavu a klienta s těmito postupy seznámit.
    Při prevenci závislosti na sociálních službách je důležité zachovávat profesionální přístup. Sociální pracovník by měl být jednak chápající, ale zároveň by si měl udržovat přiměřený odstup a zůstat v každém případě objektivní. Sociální pracovník proto musí najít správnou hranici pro míru soucitu a pochopení ke klientovi.
    Důležité je také správné ukončení poskytované pomoci. To nastává tehdy, když je klient spokojen s výsledkem a zároveň je také sociální pracovník přesvědčen, že si klient dokáže sám poradit i s dalšími problémy v budoucnu. Pokud by byla terapie zbytečně prodlužovaná, mohlo by dojít k rozvoji závislosti na sociálních službách.
    Za účelem předcházení závislosti na sociálních službách jsou pořádány různé kurzy, kde se pracovník naučí těmto situacím vyhnout. Profesionální sociální pracovník musí dbát na to, aby obě strany dodržovaly předem stanovená pravidla, musí umět najít správný postoj a při práci s klientem používat potřebné vědomosti a znalosti.

  5. Karolína Pacáková

    Specifika požární ochrany v bytových zařízeních sociální péče, poukázání na odlišnosti od ostatních pracovišť mimo oblast sociální péče:

    Požadavky na požární bezpečnost upravují celkem 2 právní předpisy. Ty jsou klíčové pro ochranu a pro prevenci a předcházení tomuto nebezpečí rovněž u poskytovatelů sociálních služeb, jejichž základním účelem je poskytovat pomoc pro seniory, např. domovy důchodců/seniorů, penziony pro seniory, ústavy, domovy s pečovatelskou službou apod.

    Při hodnocení požární bezpečnosti je důležitým kritériem rozdělení provozovaných činností podle míry požárního nebezpečí. Zákon o požární ochraně dělí činnosti následovně:
    – Bez zvýšeného požárního nebezpečí
    – Se zvýšeným požárním nebezpečím
    – S vysokým požárním nebezpečím

    Tato činnost (provoz poskytovatelů služeb seniorům) se řadí mezi činnosti se zvýšeným požárním nebezpečím. Pokud se zařízení, ve kterém jsou poskytovány tyto služby, nachází v 15. a vyšším nadzemním podlaží, nebo výšce nad 45 metrů nad zemí, řadí se dokonce do činností s vysokým požárním nebezpečím.

    Dále norma ČSN 73 0835 stanovuje specifické požadavky požární bezpečnosti na objekty a prostory zdravotnických zařízení a zařízení sociální péče. Tato norma rozděluje poskytovatele služeb na několik skupin:
    – Poskytovatel zdravotnických služeb ústavní péče a lůžkové péče – poskytuje
    zdravotnickou péči hospitalizovaným osobám
    – Poskytovatel sociální péče – slouží k poskytování sociální péče a k činnostem s ní
    souvisejícím
    – Ústav sociální péče
    – Dům s pečovatelskou službou…

    Poskytovatelé sociální péče – domovy s pečovatelskou službou:
    – Prostory s pečovatelskou službou v objektech jiného účelu musí být požárně odděleny,
    kromě společné únikové cesty
    – Samostatné požární úseky musí tvořit:
    o Každý byt, ve kterém je poskytována pečovatelská služba
    o Ostatní prostory, které nesouvisejí s poskytováním pečovatelské služby
    – Šířka únikových cest nesmí být menší než 1,1 m, dveře 0,9 m
    – Pokud se vyskytují osoby neschopné samostatného pohybu, musí být šířka schodiště
    taková, aby umožnila manipulaci s nosítky
    – Pokud jsou požární úseky nad 3. nadzemní patro, musí být zřízeny evakuační výtahy,
    které musí být součástí únikové cesty

    Obecně objekty sociálních a zdravotnických zařízení mají být vybaveny elektrickou požární signalizací, která je určena k rychlému určení požáru. Je tvořena samočinnými hlásiči, které jsou opticko-kouřové, a tlačítkovými hlásiči, které jsou umístěny v únikových cestách a shromažďovacích prostorách.
    Ve srovnání se zdravotními zařízeními skupiny LZ1/2 se sociální zařízení a jejich požární ochrany liší například v šířce únikových cest. Dále se liší na základě toho, zdali patří do činnosti s vysokým /se zvýšeným či bez požárního nebezpečí.

  6. Lucie Vavrousová

    MANAŽERSKÁ STRUKTURA MINISTERSTVA PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ
    Nejdříve bych ráda uvedla krátké základní informace o ministerstvu. Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) bylo založeno v roce 1969, sídlí v Praze 2 a je ústředním orgánem státní správy v pracovněprávní oblasti, sociální péče a oblasti sociálního zabezpečení.
    Ministryní práce a sociálních věcí je od roku 2017 Jaroslava Němcová.
    Mezi hlavní kompetence ministerstva patří především:
    1. Sociální politika – problematika zdravotně postižených, sociálních služeb a dávek, péče o rodinu, sociálně právní ochrana dětí atd.
    2. Sociální pojištění – důchodové zabezpečení, nemocenské pojištění atd.
    3. Oblast zaměstnanosti – podpora zaměstnanosti, trh práce, mzdy
    4. Pracovněprávní legislativa
    5. Stejné podmínky pro ženy a muže – genderová problematika
    6. Bezpečnost a ochrana zdraví při práci – např. péče o pracovní podmínky žen a mladistvých
    7. Evropská integrace a oblast čerpání finanční pomoci z fondů Evropské unie
    Organizace, které jsou podřízené MPSV: Úřad práce, Státní úřad inspekce práce, Česká správa sociálního zabezpečení a Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

    MPSV je zřizovatelem pěti ústavů sociální péče: Centrum sociálních služeb Tloskov, Centrum sociálních služeb pro osoby se zrakovým postižením v Brně, Centrum pobytových a terénních sociálních služeb Zbůch, Centrum Kociánka a Centrum sociálních služeb Hrabyně.
    MPSV je také zřizovatelem Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, Výzkumného ústavu bezpečnosti práce, Technické inspekce ČR a Fondu dalšího vzdělávání.

    Manažerská/organizační struktura MPSV:
    V čele ministerstva je ministryně. Pod sebou má několik sekcí, které se dále rozdělují na odbory a ty se rozdělují na oddělení. Sekcí je celkem osm.
    První je sekce náměstka člena vlády, která se dělí na odbor kabinetu ministryně a odbor interního auditu a kontroly.
    Druhá je sekce správních činností a sociální politiky, která se dělí na odbor odvolání a správních činností nepojistných dávek a odbor rodinné politiky a politiky stárnutí, odbor sociálních služeb, sociální práce a sociálního bydlení, odbor ochrany práv dětí a odbor inspekce sociálních služeb.
    Třetí je sekce státního tajemníka – odbor personální, odbor koordinace a právní podpory státní služby, odbor vnitřní správy a odbor právní a veřejných zakázek.
    Čtvrtá je sekce zaměstnanosti a nepojistných sociálních dávek pod kterou spadá odbor odvolacích a správních činností v oblastech zaměstnanosti a odbor nepojistných sociálních a rodinných dávek.
    Pátá je sekce legislativy – odbor legislativní, odbor pracovněprávní legislativy a odbor Evropské unie a mezinárodní spolupráce.
    Šestá sekce ekonomická a ICT – odbor provozu ICT, odbor rozvoje a bezpečnosti ICT, odbor programového financování, odbor řízení projektů, odbor rozpočtu a účetnictví a odbor finančního řízení.
    Sedmá sekce sociálně pojistných systémů – odbor sociálního pojištění a odbor výkonu posudkové služby.
    Poslední osmá sekce Evropských fondů – odbor řízení programů ESF, odbor realizace programů ESF-zaměstnanost a adaptabilita, odbor realizace programů ESF-veřejná správa, sociální inovace a rovné příležitosti, odbor kontrol evropských programů, odbor podpory projektů a odbor realizace programů.
    Na webových stránkách MPSV jsou uvedeni všichni ředitelé odborů i s jejich profesním životopisem.

  7. Leová Minh Thuy

    Systém porodnictví ve Vietnamské socialistické republice

    Vietnamské porodnice se nacházejí vždy v oddělené budově v rámci klinik či nemocnic. Porodní sály obsazují celé jedno patro, nachází se tam příjem na porodní sál, šest porodních pokojů, velký čekatelský pokoj s 12 těsně k sobě přiléhajícími lůžky a poporodní pokoj také s 12 lůžky, které mají přistýlku pro miminka a jsou od sebe více vzdáleny, protože každá žena je po porodu obklopena svou rodinou. Každý porodní pokoj má dvě porodní lůžka, které jsou konstruktivně vedle sebe bez jakéhokoliv závěsu či jiné přepážky zajišťující rodičkám soukromí.

    Systém zdravotnického personálu
    Na každé službě je celkem osm porodních asistentek věnující se rodičkám na porodních pokojích, dvě porodní asistentky, které jsou pouze na příjmu na porodní sál a jedna hlavní porodní asistentka, která dohlíží na práci ostatních. Z lékařů je tu jeden lékař na každý porodní pokoj, tedy dohromady šest a jeden lékař zajišťující příjem rodiček. Dětské sestry a pediatr k porodu docházejí jen v případě nutnosti a vážných komplikací, jinak novorozence ošetřuje po porodu porodní asistentka sama.

    Příjem na porodní sál
    Při příjmu na porodní sál jedna porodní asistentka měří rodičkám fyziologické funkce: krevní tlak, puls, teplotu, dále pak zevním vyšetřením pomocí Pawlikových hmatů určí polohu, postavení a naléhající část plodu, poté změří krejčovským metrem vzdálenost symfýza-fundus a zhodnotí srdeční činnost plodu pomocí Doptonu. Druhá porodní asistentka přijímá ženu administrativně a sepisuje dokumentaci. Dále příjímací lékař vyšetřuje ženu ultrazvukem a vaginálním vyšetřením posoudí stav děložního hrdla. Dle nálezu je žena doprovozena buď přímo na porodní pokoj nebo na čekatelský pokoj.

    Čekatelský pokoj
    Je-li žena odeslána na čekatelský pokoj, porodní asistentka vždy edukuje ženu, aby se najedla, pila dostatek vody a procházela se po chodbě s doprovodem. Ve Vietnamu je zvykem, že k porodu dochází ve většině případů téměř celá rodina, která na ní dohlíží až do té doby, než si jí převezmou porodní asistentky a lékař k samotnému porodu.
    Porodní pokoj
    Při pokročilém nálezu se rodička přemístí na porodní pokoj, rodina odchází na chodbu čekat na příchod nového člena rodiny, oproti České republice nesmí být u porodu jak partner, tak žádný jiný příbuzný, toto je dáno organizačním uspořádáním na porodních sálech. V této fázi porodu se rodičce natáčí kontinuální kardiotokografický záznam, který si porodní asistentka hlídá a hodnotí sama. Po celou dobu je již přítomna a nikam neodchází.

    Průběh porodu
    Před samotným porodem si zkontroluje stolek s nástroji a na břicho ležící rodičky rozloží látkovou plenu. Průběžně vaginálně kontroluje průběh vnitřní rotace a sestup hlavičky pánevními rovinami. Porodní asistentka dezinfikuje zevní rodidla, a jakmile hlavička napíná hráz, provádí se nástřih hráze – epiziotomii. Ve Vietnamu je epiziotomie téměř ve všech porodnicích rutinním zákrokem, a to i bez její nutnosti. Jakmile se porodí plod, porodní asistentka zaznamenává čas porodu. Novorozence bezprostředně po porodu položí na matčino břicho, otře ho do sucha a nasadí mu čepičku. Ve Vietnamu často využívají metodu „skin to skin“ neboli kontakt dítěte s matkou kůže na kůži. Pokud se jedná o fyziologického novorozence a nehrozí žádné komplikace, je takto v kontaktu se svou matkou po dobu 90 minut.
    Dále postupuje v aktivním vedení III. doby porodní aplikací 10 jednotek oxytocinu intramuskulárně do přední boční strany stehna. Pupečník se přestřihne po jeho dotepání. Porodní asistentka si při porodu placenty stoupne k boku rodičky. Vietnamští porodníci často využívají Crédeho hmat, kdy placentu vytlačují stiskem přední a zadní stěny děložní přes břicho a tahem za pupečník a porozenou placentu nechávají často samovolně dopadnout na zem na připravenou podložku. Tento způsob urychlí vyloučení placenty a tím mohou ve Vietnamu zahájit rané kojení. Poté se placenta zkontroluje a zhodnotí se její celistvost, plodové obaly, kotyledony a pupečník. Placentu si většinou odnáší rodina domů, aby s ní správně naložila dle tradic.

    Poporodní pokoj
    Po porodu je žena odvedena na poporodní pokoj i s novorozencem a rodina je edukována, jak pečovat o novopečenou matku s dítětem. Ve Vietnamu porodní asistentky nezastupují ošetřovatelskou péči, o pacientky se ve většině případech stará rodina. Porodní asistentky pouze kontrolují po dobu dvou hodin každých 15 minut fyziologické funkce, sledují krvácení z rodidel a pohmatem kontrolují děložní retrakci.

  8. Tereza Solná

    Základní principy sociálního podnikání

    Pod pojmem sociální podnikání si mnoho lidí představí zcela odlišné děje. Avšak tento fenomén se stává čím dál více populární. I když myšlenky sociálního podnikání jsme v historii mohli zaznamenat již dříve, dle literatury je jednou z prvním informací o sociálním podnikání USA v 90. letech 20. století. Za milník v této oblasti se považuje Harvard Business School, která vytvořila sociální podnikatelskou iniciativu a byla tak následována řadou iniciativ dalších univerzit. Za průkopníka sociálního podnikání v tomto pojetí je považován Bill Drayton, který je zakladatelem organizace Ashoka, jejímž posláním je přispívat ke globálnímu rozvoji třetího sektoru a zvláště sociálního podnikání. (Drayton navštěvoval Harvard, Oxfort i Yale, studoval umění a právo.) V té době se začalo objevovat sociální podnikání také v Evropě, konkrétně v Itálii v souvislosti s družstevním hnutím. Dokonce Velká Británie postupně zveřejnila i seznam sociálních podniků.

    A co je vlastně sociální podnikání?

    = Podnikatelské aktivity prospívající společnosti a životnímu prostředí.

    Sociální podnikání hraje důležitou roli v místním rozvoji a často vytváří pracovní příležitosti pro osoby se zdravotním, sociálním nebo kulturním znevýhodněním. Zisk je z větší části použit pro další rozvoj sociálního podniku. Pro sociální podnik je stejně důležité dosahování zisku i zvýšení veřejného prospěchu.
    Sociální podnik naplňuje veřejně prospěšný cíl, který je formulován v zakládacích dokumentech. Vzniká a rozvíjí se na konceptu tzv. trojího prospěchu – ekonomického, sociálního a environmentálního.

    Konečně se tedy dostáváme k hlavním principům sociálního podnikání. Mezi které patří:

    1) Sociální prospěch
    Jedná se o provozování aktivity, která je prospěšná společnosti či specifické skupině (znevýhodněných) lidí. Tedy zaměstnávání a sociální začleňování osob znevýhodněných na trhu práce. Minimálně 40 % zaměstnanců z celkového počtu.
    Dalším sociálním prospěchem je maximální účast zaměstnanců a členů na směřování podniku.

    2) Ekonomický prospěch
    Případný zisk je použit přednostně pro rozvoj sociálního podniku nebo pro naplnění veřejně prospěšných cílů. (Nikoli pro přerozdělení zakladatelům, podílníkům, společníkům apod.) Reinvesticí do rozvoje sociálního podniku je myšleno hlavně zvyšování kvalifikace zaměstnanců, nákup nových technologií souvisejících se zaváděním nových služeb a produktů firmy apod. Dalším prospěchem je nezávislost na veřejných či soukromých institucích. Také by měl být alespoň minimální podíl placené práce a vykonávání soustavné ekonomické aktivity. Do ekonomických prospěchů patří ještě vícezdrojové financování, umožňující vedle dostatečných podílů vlastních tržeb využívat i dalších veřejných a soukromých zdrojů.

    3) Enviromentální a místní prospěch
    Jedná se o přednostní uspokojování potřeb místní komunity a místní poptávky. Přednostně dochází k využívání místních zdrojů a zohledňování environmentálních aspektů výroby i spotřeby. Sociální podnik spolupracuje s místními aktéry.

    Sociální podnik by měl splňovat nějaká kritéria, mezi které patří aktivity prospívající společnosti či místní komunitě vykonáváním ekonomické činnosti. Podnik podporuje smysl pro společenskou odpovědnost na místní úrovni. Dodržuje také etické principy a rovnost příležitostí. Projekt je inovativní, dochází k zavádění nových služeb, zboží či výrobků nových kvalit, zavádění nových metod práce apod. Snaží se využít netradiční možnosti a podnikatelské vize a nápady. Sociální podnik má místní iniciativu a partnerství a přispívá k místnímu rozvoji znevýhodněných oblastí. Sociální podnik také nese ekonomická rizika, ale jak již bylo zmíněno výše, je nezávislý na veřejných či soukromých institucích a využívá kombinaci tržních i netržních a nepeněžních zdrojů (např.
    dobrovolnictví).

  9. Lucie Nevřivová

    Specifika BOZP v sociálních zařízeních, poukázání na odlišnosti od ostatních pracovišť

    BOZP (Bezpečnost a ochrana zdraví při práci) jedná se o mezivědní obor, jehož hlavním úkolem je předcházet ohrožení či poškození lidského zdraví při pracovním procesu. Důležité je přizpůsobení pracovních podmínek, potřebě omezení negativního vlivu práce na zdraví zaměstnanců, nahrazování namáhavé a rizikové práce jinými technologiemi a pracovní postupy. Snaha omezení počtu zaměstnanců vystavených rizikovým faktorům.

    V sociálních zařízení poskytují pracovníci přímé obslužné péče o osoby spočívají v nácviku jednoduchých denních činností, jako jsou například: pomoc při osobní hygieně, manipulaci s přístroji, pomůckami, prádlem, udržování čistoty a osobní hygien, podporu soběstačnosti, posilování životní aktivizace, vytváření základních sociálních a společenských kontaktů a uspokojování psychosociálních potřeb.

    Naopak na pracovištích s technickými zařízeními si musí zaměstnanci dávat pozor se zacházením s elektrickým proudem, plynem a dalšími látkami. Taktéž v jaderných elektrárnách hrozí nebezpečí při nedodržení velmi striktních pravidel.
    A tudíž zajistil zaměstnanci bezpečnost a zdraví při práci na pracovišti je povinností každého zaměstnavatele.

  10. Dita Fraňková

    Příklady dobré praxe představují například netradiční formy práce, dílčí vyučovací aktivity, projekty,ve školství nové organizační formy výuky, nové způsoby hodnocení žáků a autoevaluačních činností škol, možnosti mimovýukových aktivit apod. Cílem příkladů dobré praxe je podělit se o zkušenosti a výsledky a pomoci dalším. Příklad dobré praxe by měl být aktuální, zajímavý a inspirativní pro jiné.
    Hlavním cílem je přenos dobré praxe a inovačních postupů, výměna zkušeností a zvýšení odborných znalostí a praktických dovedností cílové skupiny. Cílem je také zvýšit motivaci účastníků k dalšímu odborném vzdělávání. V rámci dobré praxe vznikají nejrůznější organizace jako například sociální rehabilitace, sociální aktivizační služby pro rodiny s dětmi, denní stacionáře, domovy pro seniory, chráněná bydlení apod. Význam dobré praxe je velmi důležitý. Zajišťuje sociální pomoc, dále například zvýšení finanční gramotnosti, sociální poradenství, zachování a zvyšování kvality klientova života. Existuje i krizová telefonická pomoc služby terénních pracovníků.

  11. Markéta Kořínková

    Struktura řízení sociálních služeb v ČR
    Z mého hlediska je toto téma vcelku rozsáhlý pojem, a tak jsem se rozhodla i přistupovat k této seminární práci. Nejprve bych si ráda vymezila pojem sociální služba, což je činnost, která zajišťuje pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení. Kdo ale takové služby poskytuje? Obce a kraje dbají na vytváření vhodných podmínek pro rozvoj sociálních služeb a sami zřizují organizace poskytující sociální služby. Stejně tak jako nestátní neziskové organizace a fyzické osoby, které nabízejí široké spektrum služeb. A v neposlední řadě Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, které je zřizovatelem pěti specializovaných ústavů sociální péče. Každá taková služba se musí zaregistrovat u krajského úřadu nebo přímo na MPSV ČR.
    Pod pojmem sociální služby si tedy můžeme představit například osobní asistenci, pečovatelské služby, tísňovou péči, týdenní stacionáře, chráněná bydlení nebo domovy pro seniory a mnoho dalších. Rozhodla jsem se pro krátkou charakteristiku některých vybraných služeb.
    Domov pro osoby se zdravotním postižením je pobytová služba, která je pro osoby se sníženou soběstačností kvůli zdravotnímu postižení a které potřebují pomoc jiné osoby. Další institucí jsou chráněná bydlení. Jedná se také o pobytovou službu, která je také pro osoby se sníženou soběstačností kvůli zdravotnímu postižení, ale služba poskytuje především podporu samostatnosti a nezávislosti. Domovy pro seniory jsou určené k udržení určité kvality života a začlenění do přirozeného, společenského života. Klienti jsou tam od pondělí do neděle. Na rozdíl od týdenních stacionářů, kde klient tráví dny pouze od pondělí do pátku a na víkendy jezdí do své přirozeného prostředí.
    Domovy se zvláštním režimem jsou určeny pro osoby, které mají sníženou soběstačnost v důsledku chronického duševního onemocnění a potřebují pomoc jiné osoby. Odlehčovací služby jsou pro osoby se sníženou soběstačností v důsledku věku nebo onemocnění a jejich cílem je odlehčit pečující osobě.
    Na všechny tyto služby jsou na základě žádosti poskytovány dotace z ministerstva pro kraje, které dále rozhodují o jejich poskytnutí konkrétním organizacím.
    Na závěr již chybí pouze nahlédnout krátce na druhou stranu břehu a zabrousit do personálního řízení daných sociálních služeb. Ty se samozřejmě liší, avšak si troufám říci, že na vrcholu stojí vždy ředitel dané organizace, pod ním je například vrchní sestra, která má pod sebou všeobecné sestry nebo pracovníky základní výchovné nepedagogické činnosti. Dále je pod panem ředitelem nutriční terapeut, sociální pracovník nebo adiktolog. Tito lidé dávají ten pravý duch dané organizace a na nich v podstatě stojí, kolika lidem daná organizace pomůže v nepříznivé situaci a pro kolik z nich se stane jakousi „záchrannou brzdou“.

  12. Lucie Krejčová

    DAROVÁNÍ V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH

    Darování v sociálních službách se primárně řídí novým občanským zákoníkem, zákonem č. 89/2012 sb. Vlastní sociální zařízení si pak vytváří vnitřní stanovy pro přijímání darů. Konkrétní pravidla nejčastěji obsahují následující:
    1. Příjem daru je vždy uskutečněn na základě darovací smlouvy, která je součástí stanov.
    2. Není-li v darovací smlouvě uvedeno, kam má být věcný dar umístěn nebo k jakému účelu mají být finanční prostředky použity, rozhoduje o nich ředitel zařízení, přičemž respektuje záměr dárce.
    3. Odpovědnou osobu k převzetí a rozhodnutí o převzetí daru je ředitel zařízení nebo jeho zástupce. Všechny přijaté dary jsou evidovány, věcný dar je zařazen do evidence majetku dle ceny a doby použitelnosti. Pokud je dar určen obecně pro potřeby zařízení uloží se finanční prostředky do rezervního fondu. Drobné věcné dary jsou evidovány v Knize darů, věcné a finanční dary jsou dokladovány darovacími smlouvami, které jsou evidovány na ekonomickém úseku.
    4. Zaměstnanec zařízení nepřijímá od fyzických, ani právnických osob žádné finanční prostředky, dary, služby nebo jiné výhody pro sebe či pro osoby blízké, které by mohly případně ovlivnit jeho rozhodování nebo narušit poctivý přístup k pracovním úkolům.
    5. Zařízeni nemůže přijímat věcné ani finanční dary od zájemců o službu ani jejich rodin a blízkých před uzavřením Smlouvy o poskytnutí sociální služby.
    6. Dary mouhou být anonymní.
    7. Dar může být odmítnut, pokud dárce podniká aktivity spojené s násilím a potlačováním lidských práv a svobod, podmiňuje-li dárce dar protislužbou nebo zvýhodněním a nebo jedná-li se o hmotný dar či službu, kterou zařízení nemůže využít k zajištění svého provozu ani k poskytování služeb. Zařízení může dar odmítnout také bez udání důvodu.
    8. S danými stanovami jsou vždy seznámeni zaměstnanci i dárci.

  13. Barbora Plevová

    Komunitní práce v sociálních službách
    Sociální služby jsou činnosti, které podporují a vytváří pomoc osobám s účelem prevence sociálního vyloučení. Zákon č.108/2006 vymezuje podmínky poskytování sociálních služeb v České republice a je legislativní normou upravující sociální služby. Základ tvoří právo člověka na zachování lidské důstojnosti, pomoc při nepříznivé sociální situaci, podpora samostatnosti a poskytování kvalitních sociálních služeb v zájmu osob, které je potřebují. Cílem sociálních služeb je rozvíjení schopností osob využívajících sociálních služeb, udržování soběstačnosti a snížení sociálních a zdravotních rizik.
    Sociální práce je disciplína, která má snahu uplatnit společenské teorie a výzkum ke zlepšení kvality života sociálních skupin a společnosti. Prosazuje sociální spravedlnost, zlepšení kvality života a rozvíjení schopností jednotlivce nebo skupin.
    Komunitní práce představuje pojem pro prvek sociální práce. Tuto metodu je možné rozdělit na práci s jednotlivcem, rodinou a jinými malými skupinami nebo práci s velkou komunitou. Komunitní práce má podpořit osoby k překonávání problémů, má také za cíl iniciovat práci s organizacemi a zapojovat se do ovlivňování politiky. Cílem je odstraňování sociálních bariér, posilování vazeb, dosahování společných cílů komunity lidí, které spojuje společné téma, prostor nebo problematika, která zhoršuje nebo ohrožuje jejich začleňování do společnosti. Dalším cílem komunitní sociální práce je zisk schopností, které umožňují člověku realizovat občanská práva a povinnosti. Pro komunitní práci je důležité pochopení a specifické znalosti při odstraňování bariér.
    Komunitní práce obsahuje teorie, které vychází z teorií sociální práce. Tyto teorie jsou začazeny do několika kategorii, například pluralistická teorie, radikální teorie, socialistické teorie, feministická teorie, antirasistická teorie nebo enviromentalistická kritika. Konkrétní teorie se dají využívat v komunitní práci.
    V komunitní práci se vyskytují i modely, nejpodrobněji je vyčlenil Popple roku 1995 na osm modelů a o dvacet let později je aktualizoval. Modely komunitní práce představuje komunitní péče, komunitní organizace, komunitní rozvoj, komunitní vzdělávání, komunitní akce, komunitní ekonomika, feministická komunitní práce, antirasistická komunitní práce a eviromentalistická kritika.

  14. Nguyenová Quynh Giang

    Specifika požární ochrany v ambulantních zařízení sociální péče, poukazání na odlišnosti od ostatních pracovišť mimo oblast sociální péče

    Specifické požární ochrana v ambulantních zařízeních sociální péče jsou dle normy ČSN 73 0835. Ambulantní zařízení sociální péče rozumíme pečovatelská služba, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionáře, kde zařízení poskytují péči osobám nesoběstačným způsobené onemocněním. Technické požadavky zdravotnických stav jsou upraveny vyhláškou č. 49/1993 Sb., technické a věcné požadavky na vybavení zdravotnického zařízení dle vyhlášky č. 369/2001 Sb. a o obecných tehcnických požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace, věznění dle vyhlášky č. 492/2006 Sb.
    Zákon o požární ochraně v § 4 odst. 1 dělí činnosti podle požárního nebezpečí následovně:
    1) Bez zvýšeného požárního nebezpečí
    2) Se zvýšeným požárním nebezpečním
    3) S vysokým požárním nebezpečí
    Zařízení sociální péče patří mezi budovy se zvýšeným požárním nebezpečím. Podle § 4 odst. 2 písm. h) zákona o požární ochraně do nich spadají stavby, kde se shromažďuje větší počet osob, ve stavbách pro obchod, ve stavbách ubytovacích zařízení a ve stavbách, které jsou určeny pro osoby se sníženou schopností pohybu a orientace. Podle vyhlášky č. 398/2009 Sb., osoby se sníženou schopností pohybu a orientace jsou tyto následující:
    1) Osoby s pohybovým postižením
    2) Osoby se zrakovým postižením
    3) Osoby se sluchovým postižením
    4) Osoby s mentálním postižením
    5) Osoby pokročilého věku (nad 60 let)
    6) Těhotné ženy
    7) Osoby doprovázející dítě v kočárku nebo dítě do tří let
    Dále jsou zvažovány další okolnosti a to, pokud se jedná o zařízení, které poskytují těmto osobám výše zmíněným a tyto osoby se nachází v 15. a vyšším nadzemním podlaží nebo nad 45 metrů nad zemi. Tyto podmínky se potom hodnoceny jako vysoké riziko požárního nebezpečí.
    Podrobnější informace ohledně staveb a jejího navrhování lze najít v ČSN 73 0835. Norma stanovuje specifické požadavky požární bezpečnosti ve zdravotnických zařízeních, zařízeních sociální péči a jejich objektech spolu s jinými normami, zvlášť technické normy ČSN 73 0802. Norma ČSN 73 0835 neplatí v případě, že se nejedná o zařízení zdravotnické nebo sociální péče, které přímo neposkytují zdravotnické nebo sociální služby (např. sklady, garáže, hospodářsoprovozní). Ozdravoven, sanatoria a stacionáři, lůžková část lázeňské léčebny se řídí podle normy ČSN 73 0833.
    Podle této normy se budovy dělí na:
    1) Zdravotnické zařízení ambulantní péče – poskytování ambulantních služeb např. lékařské pracoviště, poliklinika
    2) Zdravotnické zařízení ústavní péče – poskytnutí ústávní péče
    3) Zařízení sociální péče – poskytnutí sociální péče např. pečovatelské služby
    4) Zvláštní zdravotnická zařízení pro děti
    Norma rozděluje poskytovatelé na služeb pro seniory na:
    1) poskytovatele zdravotních služeb v ambulantní péči (ambulantní poskytovatelé zdravotních služeb) – poskytuje zdravotnickou péči osobám docházejícím k poskytovateli zdravotních služeb,
    2) poskytovatele zdravotních služeb ústavní péče a lůžkové péče – poskytuje zdravotnickou péči hospitalizovaným osobám,
    3) lékařské pracoviště – zařízení ambulantní péče,
    4) sdružené ambulantní zařízení (poliklinika) – soustředěné pracoviště ambulantní péče,
    5) lůžkové oddělení – samostatná provozní část zařízení ústavní péče určená k léčbě hospitalizovaných osob,
    6) vyšetřovací a léčebné složky – samostatné provozní úseky, zajišťující diagnostiku a ošetření osob,
    7) poskytovatel lékárenských služeb,
    8) výdejna prostředků zdravotnické techniky – zařízení pro výdej prostředků zdravotní techniky,
    9) poskytovatel sociální péče – slouží k poskytování sociální péče a k činnostem s ní souvisejícím,
    10) ústav sociální péče – objekt nebo část objektu, kde osobám starším 60 let nebo osobám s postižením tělesným, smyslovým, mentálním, případně s určitým chronickým stavem, se poskytuje sociální péče ústavní formou, za ústavy sociální péče se považují také domovy důchodců a domovy-penziony pro důchodce,
    11) dům s pečovatelskou službou – pro osoby starší 60 let nebo osoby s postižením tělesným, smyslovým, případně mentálním lehčího stupně, poskytuje sociální péči formou pečovatelské služby v jejich domácnostech.

  15. Kristýna Adlerová

    Supervize při řízení zdravotnických zařízení

    Supervize se stává nezbytnou součástí profese „pomáhajících profesionálů“ s kořeny v psychoterapeutických postupech. Cílem supervize je takovéto pracovníky podpořit, rozvíjet jejich znalosti a schopnosti, přijmout odpovědnost za vlastní praxi a tím vším zvýšit bezpečnost péče a pacienta. Bohužel název „supervize“ je nešťastný. Pod tímto pojmem si prakticky všichni představí kontrolu. Anglický překlad slovesa „to supervise“ je dohlížet, mít dozor. „Supervisor“ je dohlížitel, dozor, dozorce, dohled. Také to může být vedoucí nebo (přímý) nadřízený či odborný poradce, ale to těžko zachrání prvotní zaškatulkování, že se jedná o někoho, kdo „kouká lidem pod ruce“. Z tohoto důvodu i vlastní slovo „supervize“ a „supervizor“ získá podtext něčeho a někoho, komu nemůžete věřit a v jeho blízkosti si nemůžete dovolit udělat jakoukoli chybičku.

    Využití supervize je možné pro jedince, tým i celou organizaci. V nejjednodušší formě je supervize prostorem, kde supervidovaný hovoří bez obav se supervizorem o své práci. Při tomto rozhovoru, jehož součástí je i zaměřené pozorování, cílené otázky a komentáře, je čas i místo na zranitelnost, na odhození nutnosti být neustále perfektní a na sebereflexi. Umožňuje tedy, aby se jedinci učili z vlastních zkušeností a supervidovaný a supervizor spolu promýšlejí pracovní vztahy, cíle a procesy. Funkce supervize je tedy trojí – vzdělávací, podpůrná a řídící. Interní supervize znamená, že za supervizory jsou označováni lidé ze středního článku řízení, kteří mají přímou odpovědnost za kvalitu práce a zaměstnance, které řídí (např. směnové sestry), často se jedná o tzv. manažerské supervize, které se zaměřují hlavně na řídící funkci supervize, tedy vedením a řízením pracovníků. Externí supervizor je odborník, který pochází zvenčí – a kromě své supervizní činnosti jinak není v pracovněprávním vztahu s organizací, ve které se supervize odehrává.

    Zdravotnictví a poskytování ošetřovatelské péče jsou specifickým prostředím, je tedy otázkou, které formy poskytování supervize jsou vhodné. Supervize zaměřená na jedince je známá především v práci s pacientem/klientem s duševní poruchou. Více je využívána supervize skupinová. Preferovanější je zejména proto, že předpokladem úspěchu ve zdravotnické péči je práce v týmu. Záměrem je vždy pracovní kontext. Může tedy zaměstnancům dodat větší pocit pohody v jejich praxi a předcházet tak syndromu vyhoření. Je to díky tomu, že supervize může mnohé přinést jak jednotlivci, tak pracovišti (upevnění profesionálních kompetencí a podporu ve složitých pracovních situacích, rozbory etických otázek a odborných témat, náhled z jiného úhlu pohledu na vlastní styl práce a prozkoumání možných slepých míst).
    Supervize se také může zabývat konkrétním pacientem a celou zdravotnickou a ošetřovatelskou péčí o jeho osobu (od zhodnocení plánu péče až po komunikaci s pacientem a jeho rodinou). Nebo se může zaměřit na jiné oblasti – kompetence a odpovědnosti sestry, týmovou spolupráci, delegování úkolů a organizaci práce, problematiku řízení služebně mladších kolegů včetně vzdělávání zaměstnanců a studentů.

    Závěrem bych ráda zmínila pár poznatků. Za prvé – celý koncept supervize byl pro mě jedním velkým překvapením. Nechala jsem se nechytat svou znalostí angličtiny a můj první dojem byl přesně takový, jaký jsem zmiňovala v úvodu – kontrola a dozor. Stejný dojem měli i mí kolegové, když jsem se jich ptala, co by si pod tímto pojmem představili. Za druhé – veškeré články a informace, které jsem o tomto tématu našla, se věnovaly pouze supervizi ošetřovatelského personálu, a to i přes to, že se všude udává týmová supervize. Tedy alespoň u paliativní péče. To je údajně jediné místo, kde je také supervize multidisciplinárních týmů oficiálně ukotvena. Za třetí – pokud uvážím fakt, že jsem osobně o tomto konceptu během celého svého studia neslyšela, a ani mí známí/přátelé/kontakty pohybující se ve zdravotnictví se s ní nesetkali, znamená to, že se neděje? Nebo že je jen zaobalena mezi ostatní pracovní činnost, takže si toho ani nevšimnou? Abych pravdu řekla, nejsem si úplně jistá, na jaké úrovni je zavedení supervize do českého zdravotnictví. Každopádně by neměl být nic špatného, pokud nebude zneužívána ke kontrole a obtěžování zdravotníků. Naopak pokud bude zaměřena na posílení týmové práce, sebezlepšování a rozvinutí pracovních schopností. To beru jako velká pozitiva, v dnešní době téměř nezbytná, a rozhodně by se toto téma mělo dostat do širšího podvědomí jak již zaběhlých pracovníků, tak studentů, kterých se to jednou bude také týkat.

  16. Iskander Galimov

    Práva pacientů

    Každý pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou s porozuměním kvalifikovanými pracovníky.
    Pacient má právo znát jméno lékaře a dalších zdravotnických pracovníků, kteří ho ošetřují. Má právo žádat soukromí a služby přiměřené možnostem ústavu, jakož i možnost denně se stýkat se členy své rodiny. Omezení takovéhoto způsobu návštěv může být provedeno pouze ze závažných důvodů.
    Pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před zahájením každého dalšího nového diagnostického či terapeutického postupu rozhodnout, zda s ním souhlasí. Vyjma případů akutního ohrožení má být náležitě informován o případných rizicích, která jsou s uvedeným postupem spojena. Pokud existuje i více alternativních postupů nebo pokud pacient vyžaduje informace o léčebných alternativách, má na seznámení s nimi právo. Má rovněž právo znát jména osob, které se na nich účastní.
    V průběhu ambulantního i nemocničního vyšetření, ošetření a léčby má nemocný právo na to, aby byly v souvislosti s programem léčby brány maximální ohledy na jeho soukromí a stud. Rozbory jeho případu, konzultace a léčba jsou věcí důvěrnou a musí být provedena diskrétně. Přítomnost osob, které nejsou na léčbě přímo zúčastněny, musí odsouhlasit nemocný, a to i ve fakultních zařízeních, pokud si tyto osoby nemocný sám nevybral. Ochrana informací o nemocném musí být zajištěna i v případech počítačového zpracování.
    Pacient má právo očekávat, že nemocnice musí podle svých možností přiměřeným způsobem vyhovět pacientovým žádostem o poskytování péče v míře odpovídající povaze onemocnění. Je-li to nutné, může být pacient předán jinému léčebnému ústavu, případně tam převezen po té, když mu bylo poskytnuto úplné zdůvodnění a informace o nezbytnosti tohoto předání a ostatních alternativách, které při tom existují.
    Má právo vědět předem, jací lékaři, v jakých ordinačních hodinách a na jakém místě jsou mu k dispozici. Po propuštění má právo očekávat, že nemocnice určí postup, jímž bude jeho lékař pokračovat v informacích o tom, jaká bude jeho další péče.
    Pacient má právo na podrobné a jemu srozumitelné vysvětlení v případě, že se lékař rozhodl k nestandardnímu postupu či experimentu. Písemný vědomý souhlas nemocného je podmínkou k zahájení neterapeutického i terapeutického výzkumu. Pacient může kdykoliv, a to bez uvedení důvodu, z experimentu odstoupit, když byl poučen o případných zdravotních důsledcích takového rozhodnutí.
    Pacient má právo a povinnost znát a řídit se platným řádem zdravotnické instituce, kde se léčí (tzv. nemocniční řád).
    Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu a má být současně informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí.
    V závěru života má právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musí respektovat jeho přání, pokud tato nejsou v rozporu s platnými zákony.

  17. Marie Drábková

    Přehled zdravotních pojišťoven a popis rozdílů mezi jejich službami
    V České republice máme 7 pojišťoven- Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, Revírní bratrská pokladna, Vojenská zdravotní pojišťovna, Všeobecná zdravotní pojišťovna, Zaměstnanecká pojišťovna Škoda a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra.
    1. Česká průmyslová pojišťovna. V roce 2012 byla sloučena s pojišťovnou METAL-ALIANCE, dohromady má v České republice přes 100 poboček a 1 200 000 klientů. Česká průmyslová zdravotní pojišťovna má smlouvu se zhruba 25 000 lékaři a jinými zdravotnickými zařízeními. Pojišťovna nabízí klientům aplikaci Zdraví v mobilu, díky které má klient lepší přehled o jejich zdraví a zdravotní péči.
    2. Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví. Pojišťovna má v České republice 25 poboček, svým klientům nabízí: Vitakartu – což je elektronickou aplikaci, ve které jsou údaje o očkování nebo návštěvách lékařů. Člověk si v ní může plánovat návštěvy lékaře a vést si záznamy o svém zdravotním stavu. Další z nabídky je Vitakonto, které může pojištěnec využívat v rámci aplikace Vitakarta, jde o elektronický bonusový systém, ve kterém může klient čerpat své bonusy a slevy tak, jak potřebuje a jak se mu to hodí. A poslední z nabídky je Asistenční služba OZP- klient má zdarma k dispozici lékaře pro potřebnou konzultaci zdravotního problému.
    3. Revírní bratrská pokladna. Pojišťovna působí hlavně na Moravě a ve Slezsku, kde má 39 poboček, dále pak jednu v Praze a dvě v Ústeckém kraj. V porovnání s ostatními zdravotními pojišťovnami má Revírní bratrská pokladna méně smluvních lékařů a dalších zdravotnických zařízení.
    4. Vojenská zdravotní pojišťovna- patří s více než 700 000 klienty k větším českým pojišťovnám. V České republice má 43 kontaktních míst, počet smluvních zařízení přesahuje 25 000. Pojišťovna v roce 2017 zvítězila v soutěži Zdravotní pojišťovna roku 2017 díky svým preventivním programům. Pojištěnci mohou čerpat maximálně 3 příspěvky v roce. Můžou si vybrat ze 3 programů: Program zdraví, Program pohyb a Program prevence.
    5. Všeobecná zdravotní pojišťovna. U této pojišťovny je v Česku pojištěno skoro 6 milionů lidí, tudíž je největší zdravotní pojišťovnou u nás. Pojišťovna má smlouvu s většinou lékařů a zařízení v zemi. Výhodou je i on-line přístup, přes aplikaci MojeVZP, díky které klienti mají průběžný přehled o platbách a vykázané zdravotní péči, ale také mají přístup ke všem formulářům a možnost vše s pojišťovnou vyřídit on-line a nemuset se tedy vydat do kamenné pobočky. Díky programu péče AKORD si může klient u vybraných lékařů přesný čas návštěvy a k tomu garanci čekání do 15 minut. V roce 2018 mohou pojištěnci využít z programů prevence kardiovaskulárního onemocnění, diabetu, poruch duševního zdraví či onkologických onemocnění. A také mohou využít úhradu očkování, která nelze uhradit z veřejného zdravotního pojištění. Pojištěnci si mohou zažádat o členství v Klubu pevného zdraví a členskou kartu, díky které mohou získat další výhody a slevy u partnerů pojišťovny. Členové Klubu pevného zdraví mohou ušetřit např. za masáže, permanentky nebo výhodné vstupy na pohybové aktivity, sportovní potřeby, zájezdy nebo zdravé stravování.
    6. Zaměstnanecká pojišťovna Škoda. V České republice se nachází sedm poboček. Je zde registrováno pouze 140 000 občanů hlavně z okolí Mladé Boleslavi a Rychnova nad Kněžnou, kde sídlí závody Škoda automobilky. Karta mého života je elektronický průvodce péčí o zdraví klientů a jejich dětí, výhodou je usnadnění komunikace s pojišťovnou.
    7. Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra. Má velmi rozsáhlou síť poboček po celém území České republiky. Klient má možnost stát se členem Klubu pojištěnců – stačí být starší 18 let a mít vypořádané platby s pojišťovnou. Členové mohou využívat slev na zboží a služby u obchodních partnerů klubu po předložení průkazu pojištěnce a průkazu člena Klubu pojištěnců.

  18. Natálie Friedová

    Středoškolské vzdělávání pro pracovníky sociální práce
    Kvalifikační požadavky pro sociální pracovníky a pracovníky v sociálních službách jsou ustanoveny v zákoně č.108/2006 Sb., o sociálních službách. Dříve bylo možné pracovat ve sociálních službách pouze se středoškolským vzděláním. Obory týkající se sociální problematiky se vyučovaly především na středních školách. Vzhledem k vývoji společnosti a sociálních služeb došlo k nárůstu požadavků i na tyto pracovníky. Jejich vzdělání začalo směřovat k vyšším odborným a vysokým školám.
    Dnešní kvalifikační požadavky, zejména u sociálních pracovníků, požadují absolvování vyšší odborné či vysoké školy. V České republice se edukaci v oblasti sociální práce věnují střední, vyšší odborné a vysoké školy. Po základní škole směřuje vzdělávání sociálních pracovníků na školy střední. V každém kraji v České republice je zajištěno středoškolské vzdělání směřující své absolventy k práci v sociálních službách. Nabízí téměř veškeré obory od sociální péče k sociální činnosti, vychovatelství, výchovné a humanitární činnosti a další. Vzdělávání v daných školách se uskutečňuje dle školních vzdělávacích programů. Studium trvá 4 roky a končí maturitní zkouškou. Obory jsou nabízeny i ve formě nástavbového studia v délce 2 roky či formou zkráceného studia s délkou 1 až 2 roky v denní formě. Pro absolventy středního vzdělání s výučním listem či uchazeče, kteří získali střední vzdělání s maturitou v jiném oboru vzdělání je určeno nástavbové studium. Daná úroveň vzdělání je však dostačující a splňuje kvalifikační požadavky stanovené pro pracovníky v sociálních službách. Pro osoby se zájmem o práci sociálních pracovníků je však nedostačující a ti musí dále studovat buď vyšší odbornou nebo vysokou školu.
    K výkonu povolání sociálního pracovník je dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách osoba, která získala vyšší odborné vzdělání absolvováním vzdělávacího programu akreditovaného dle speciálního právního předpisu v oborech vzdělání, které jsou zaměřeny na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost nebo vystudoval vysokou školu v bakalářském nebo magisterském studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči nebo speciální pedagogiku, které jsou akreditované dle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách.

  19. Karolina Háblová

    PRÁVA UŽIVATELŮ SOCIÁLNÍCH SLUŽEB

    Osoby využívající sociálních služeb se tímto jednáním zařazují do určité komunity, která aby mohla prosperovat a pomáhat lidem dostat se z tíživé životní situace, musí mít, jako každá jiná společnost, nastavená pravidla, jež se musí dodržovat. Kromě těchto povinností mají uživatelé sociálních služeb také svá práva. V následujících odstavcích zmíním několik příkladů na toto téma.
    Jedno z nejdůležitějších práv je právo na důstojnost. Lidé přicházejí do sociálních zařízení často s určitým typem postižení, ať psychickým, nebo fyzickým. Jsou tedy zranitelní a je třeba chovat se k nim ohleduplně a s úctou. S tím souvisí i právo na soukromí. Zaměstnanci by měli respektovat přání pacienta a zachovávat striktní mlčenlivost.
    Dalším velmi zásadním bodem je právo na kvalifikovanou zdravotní péči. Ta by měla být zajištěna kvalifikovaným zdravotnickým personálem. K dispozici je zde např. stomatolog, urolog, nebo praktický lékař. Odborného a praktického lékaře si uživatelé mají právo vybrat sami.
    V neposlední řadě mají osoby pobývající v sociálním zařízení právo na svobodu víry, vyznání a názorů. Dále v případě, že nejsou s poskytovanou službou spokojeni, mají právo podat stížnost. Uživatelé mají právo na vytváření individuálního denního programu, mají svobodu pohybu a právo na kontakt s ostatními lidmi a komunitou. Uživatelé mají možnost přijímat návštěvy, jsou jim nabízeny nejrůznější kulturní i společenské akce, kam je v případě potřeby doprovází personál.
    Tato práva se nijak výrazně neliší od práv svobodného, aktivně fungujícího občana. Je nutné je dodržovat, aby se i lidé, kteří potřebují pomoc druhých, cítili právoplatnými a respektovanými členy společnosti.

  20. Adam Vondruška

    Sociální podnikání v EU
    Téma mojí práce je Sociální podnikání v EU. Na úvod je dobré si definovat, co to je sociální podnikání a jaký má význam. Obecně se sociální podnikání snaží o vytvoření firmy nebo podniku, ve kterém bude možné zaměstnávat osoby, které jsou nějakým způsobem znevýhodněné. Mezi znevýhodněné osoby patří ti, kteří by za normálních okolností práci nenašli. To znamená, že zaměstnává zdravotně znevýhodněné osoby, například osoby s nějakým zdravotním handicapem ale také zaměstnává osoby sociálně znevýhodněné, jako osoby, které byly závislé na návykových látkách, osoby které jsou po výkonu trestu, osoby bez domova, osoby dlouhodobě nezaměstnané či osoby které se staly obětí trestného činu, jako zneužití či domácí násilí a další. Sociální podnikání zaměstnává tyto osoby a tak se snaží o začlenění těchto osob do běžného života a do společnosti, což má význam, jak pro společnost, tak pro okolní prostředí. Zaměstnanci si tak vydělávají, platí daně a nemusí pobírat sociální dávky, na které stát vydává veliké částky. Dále se tím zvyšuje celková zaměstnanost a snižuje se kriminalita a počet osob, které jsou závislé na návykových látkách
    Důležitým a charakteristickým znakem je také to, že více než polovina výdělku sociálního podniku, jde na reinvestici do sociálního podniku, čímž se podnik rozvíjí a pomáhá jeho rozšíření a zvýšení volných pracovních míst.

    Sociální podnikáni je poměrně nová věc. V Evropské unii a České republice se vývoj sociálního podnikání posouvá vpřed a existuje zde již mnoho podniků.
    Ve Finsku je to například TYKE. Tento sociální podnik zaměstnává zdravotně postižené a nezaměstnané osoby. Podnik vyrábí zahradní nábytek, vybavení nemocnic atd. TYKE vznikl okolo roku 1984 a neustále se rozrůstá.
    Dalším příkladem je Brighton and Hove Wood Recycling Project. Tento sociální podnik vznikl ve Velké Británii, která již není členem Evropské unie, ale podnik stále spolupracuje se zeměmi v Evropské unii.
    Podnik se zaměřuje na recyklaci dřeva, které již není použitelné a vyrábí z něj zahradní nábytek a jiné dřevěné výrobky.
    Posledním zajímavým příkladem je Švédský sociální podnik Basta Arbetskooperativ. Tento sociální podnik zaměstnává bývalé drogově závislé osoby. Podnik se zaměřuje na práci v zemědělství, tesařství či v poskytování hotelových služeb pro domácí mazlíčky. Podnik tak pomáhá začlenění osob, které mají zkušenost s drogovou závislostí do společnosti. Podnik tak funguje jako terapie a poskytuje pracovní příležitost.

    Sociálních podniků je samozřejmě mnohem více, a to v České republice, Evropské unii ale i na jiných kontinentech. Zde jsem uvedl pouze vysvětlení co to je sociální podnikání a nějaké příklady sociálních podniků v Evropské unii.

  21. Nguyenová K. T.

    Lékařská péče pro Vietnamce žijící v ČR, ordinace vietnamských lékařů
    Lékařská péče je vietnamským občanům zajištěná na základě zdravotního pojištění. V běžném životě to znamená, že za běžné výkony lékaře se nemusí nic platit, nýbrž zdravotní pojišt’ovna, kterou osoba má. Je nutné, aby bylo lékařovi prokázáno, že je jedinec patřičně pojištěný.
    Zdravotní péče za poplatek hrozí pouze v případě, že žádné zdravotní pojištění jedinec nemá či jeho zdravotní pojišt’ovna nehradí určitý výkon.

    V České republice máme dva druhy zdravotního pojištění – veřejné zdravotní pojištění a smluvní zdravotní pojištění. Tyto dva druhy pojištění se od sebe liší hlavně v rozsahu poskytované bezplatné péče a v podmínkách, za kterých může být dané pojištění uzavřeno.
    Vietnamcům, kteří patří do skupiny cizinců žijící v Čr, je na základě veřejného zdravotního pojištění zaručena úplně stejná lékařská péče jako občanům ČR. Rozlišujeme následující skupiny Vietnamců, kteří spadají do systému veřejného zdravotního pojištění: osoby s trvalým pobytem na území ČR; zaměstnanci (Vietnamci, kteří jsou zaměstnáni u zaměstnavatele, který má sídlo nebo trvaly pobyt na území ČR; Vietnamci, kteří legálně pobývají a jsou zaměstnáni či podnikají či studují na území jiného členského státu EU; žadatelé o mezinárodní ochranu,… K tomu, aby byli jedinci považovány za osoby patřící do sytému veřejného zdravotního pojištění mají za nutnost odvádět částku, kterou si pojišt’ovna účtuje za poskytování zdravotního pojištění (= pojistné). Rozlišují se případy, kdy si pojistné musí jedinec platit sám či pojistné odvádí stát nebo osoba, u které je jedinec zaměstnán.
    Stát odvádí pojistné za některé osoby (Vietnamci s trvalým pobytem na území ČR, pokud jde o nezaopatřené děti (do veku 26 let, pokud denně navštěvují vzdělávací zařízení), studenty (do věku 26let), matky na mateřské dovolené,…

    V některých případech si pak Vietnamci musí hradit pojistné sami. Jedná se především o osoby s dlouhodobým pobytem na území ČR, kteří zde podnikají (tzv. osoby samostatně výdělečně činné). Pokud se rozhodnou v ČR podnikat, májí za povinnost tuto skutečnost nahlásit zdravotní pojišťovně, do 8 dnů od zahájení činnosti, a následně hradit pojistné ve formě měsíčních záloh. Odvádět pojistné musí také osoby s trvalým pobytem, které nejsou zaměstnány, nepodnikají a ani jim pojistné nehradí stát.

    Vietnamci, kteří nespadají do sytému veřejného zdravotního pojištění, mohou uzavřít smluvní zdravotní pojištění. Dle rozsahu hrazené zdravotní péče přitom rozlišujeme zdravotní pojištění na neodkladnou péči (nezbytné ošetření a hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení, pokrytí nutné operace a následné péče i neodkladné ošetření zubů, proplacení lékařem předepsaných ambulantních léků,…) a pojištění na komplexní zdravotní péči (Jedná se o pojištění, které hradí zdravotní péče v rozsahu srovnatelným s veřejným zdravotním pojištěním (kromě neodkladné péče sem spadají i preventivní prohlídky, očkování, platby léků, akutní stomatologie atd.) Tento typ pojištění lze uzavřít na období od 6 měsíců až do 3 let.) U obou typů pojištění bude pojišťovna hradit zdravotní péči v rozsahu stanoveném ve smlouvě.

    Pokud Vietnamský občan spadá do systému veřejného zdravotního pojištění, bude mu poskytnuta bezplatně následující péče: ambulantní (= návštěva lékaře v ordinaci) a nemocniční léčebná péče; návštěva pohotovosti, záchranná služba; dlouhodobá odborná léčba (např. léčba závažnějších onemocnění); preventivní péče (např. gynekologická vyšetření, prohlídka zraku); léky a stomatologické výrobky (u každé skupiny léků existuje vždy jeden poskytovaný zcela zdarma, u zubaře je hrazen pouze velmi základní materiál, zpravidla je nutné si připlatit); lázeňská péče; doprava nemocných záchrannou službou; prohlídka zemřelého.

    V některých případech si bude muset za léčbu či léky připlatit, tzn. část nákladů zaplatí pojišťovna a část konkrétní osoba (úkony zubaře či o doplácení za některé léky). V každé skupině léčiv nicméně existuje jeden druh, který je poskytován zadarmo. V případě, že bude muset jedinec něco doplácet ze svého, má lékař povinnost ho o tom dopředu informovat. Lékařská péče, na kterou se pojištění nevztahuje, je nutné zaplatit přímo lékaři či zdravotnickému zařízení. Zpravidla jde o velmi nadstandardní lékařské úkony. Např. plastické operace nebo některé zákroky zubaře. Z veřejného zdravotního pojištění se dále nehradí některá vyšetření, která nemají přímo léčebný charakter. Např. vyšetření nutné pro vydání řidičského průkazu nebo potvrzení lékaře, že se může pracovat v potravinářském průmyslu.

    Pokud má osoba vietnamské národnosti smluvní zdravotní pojištění, bude mu hrazena pouze péče uvedená ve smlouvě s pojišťovnou. Obecně lze uzavřít smluvní zdravotní pojištění na nezbytnou péči (zdarma bude poskytnuta pouze vyšetření, která vážně ohrožují zdraví a je nutné je léčit) nebo na komplexní péči. Bez ohledu na druh zdravotního pojištění bude lékař požadovat zaplacení tzv. regulačního poplatku ve výši 30 (návštěva lékaře, výdej léků na předpis), 60 (pobyt v nemocnici) nebo 90 Kč (návštěva pohotovosti).

    V případě, že jedinec není schopen komunikovat v českém jazyce, je možné vyhledat lékaře, kteří hovoří jedním ze světových jazyků. Veškeré informace o lékařích a jiných zdravotnických zařízeních, včetně jejich jazykové vybavenosti, poskytuje Lékařské informační centrum.

    Co se týče ordinací vietnamských lékařů, v momentální době v ČR ještě není žádná vietnamská ordinace, za to vietnamských lékařů přibývá každým rokem víc a víc.

  22. Tra Mi Voová

    Sociální politika asijských zemí ASEAN

    ASEAN je mezinárodní organizace sdružující národy jihovýchodní Asie, jejímž základním cílem je kooperativní mír a sdílená prosperita. Vznikla v roce 1967 v Thajsku a sdružuje tyto země: Brunej, Filipíny, Indonésii, Kambodžu, Laos, Malajsii, Myanmar, Singapur, Thajsko a Vietnam. Na samotném počátku však organizaci tvořila jen Indonésie, Malajsie, Filipíny, Singapur a Thajsko a ostatní země do organizace vstupovaly postupně.

    Organizace zahrnuje řadu výborů, včetně technických komisí pro finance, zemědělství, průmysl, obchod a dopravu. Výbory jsou doplněny pracovními skupinami vedenými odborníky a různými organizacemi soukromého sektoru. Nejvyšším orgánem organizace je Summit ASEAN, jenž je svoláván každým rokem. Na tomto setkání pak nejvyšší představitelé jednotlivých zemí řeší zásadní otázky týkající se vývoje organizace.

    V deklaraci ASEAN se uvádí, že hlavními cíli asociace jsou:

    1. urychlení hospodářského růstu, společenského pokroku a kulturního rozvoje v regionu prostřednictvím společných sil
    2. prosazování regionálního míru a stability dodržováním spravedlnosti a dodržováním zásad Charty Spojených Národů.

    Od roku 1979 je však primárním cílem eliminace chudoby, hladu, nemocí a negramotnosti.

    Mezi zásady ASEANu patří:

    1. vzájemné respektování nezávislosti, svrchovanosti, rovnosti, územní celistvosti a národní identity všech národů
    2. právo každého státu, aby vedl svou národní existenci bez vnějšího zásahu nebo nátlaku
    3. nezasahování do vnitřních záležitostí druhých členských států
    4. urovnání sporů mírovým způsobem
    5. efektivní spolupráce mezi sebou.

    V roce 1997 vyšla ASEAN Vision 2020 a hlavními cíli této vize do roku 2020 jsou:

    1. udržení regionální makroekonomické a finanční stability
    2. rozšíření ekonomické integrace a spolupráce v důsledku plné účasti v Zóně volného obchodu ASEAN, liberalizace obchodu se službami, podpora subregionální obchodní spolupráce a liberalizace finančního sektoru
    3. podpoření kooperace v energetické hospodárnosti a v udržování přírodních zdrojů (zemní plyn, ropa, voda), včetně podpoření užití nových a obnovitelných energetických zdrojů
    4. zajištění účinného hospodaření s potravinami a s nerostnými surovinami.

    Mezi důležité smlouvy patří Deklarace o zóně míru, svobody a neutrality. Byla podepsána v roce 1971 v Malajsii a hovoří o tom, že Sdružení států jihovýchodní Asie bude podporovat mír, stabilitu, svobodu a neutralitu v této oblasti, a to bez vlivu vnějších mocností. Druhou důležitou smlouvou je Dohoda o vytvoření jihovýchodoasijské zóny bez jaderných zbraní, která byla podepsaná v roce 1995 v Thajsku. V této dohodě státy slibují, že nebudou vyrábět, testovat ani skladovat jaderné zbraně na území ASEANU.

    Kromě hlavních členů se k ASEANu řadí i partneři mimo oblast jižní a východní Asie. Patří k nim např. Spojené státy americké a Evropská unie. Pomocí spolupráce s těmito partnery se snaží ASEAN dosáhnout všech svých výše zmiňovaných cílů.

  23. Daniel Josef Grimmer

    V rámci této práce představím práva pacientů dle Ministerstva zdravotnictví ve stručných bodech v kontrastu s právy uživatelů pobytové služby Domova Horní Bříza. Následně některé z těchto bodů doplním komentářem, který poslouží jako dovysvětlení daného bodu či termínu a za jakých okolností je toto právo uplatnitelné. V neposlední řadě představím jejich vzájemné porovnání a vyzdvihnu některé body, u kterých vnímám zásadní rozdíly.
    Práva pacienta dle Ministerstva zdravotnictví
    1. Právo na zdravotní péči
    Pacient se svobodně rozhoduje o svém osudu.
    2. Právo na informovaný souhlas
    Jakýkoli výkon v oblasti péče o zdraví může být proveden pouze za podmínky, že k němu poskytnete svobodný a informovaný souhlas Právo být informován o účelu poskytované zdravotní péče a stejně tak prostor pro dotazy a dostatečný čas při na podpis a rozmyšlení a zvážení všech informací
    3. Právo odmítnout zdravotní výkon
    Skrze reverz lze informovaně odmítnout lékařský výkon či péči.
    4. Právo na informace
    5. Právo nebýt informován
    6. Právo na ochranu soukromí
    Pacient si může určit, zda-li a komu budou informace o zdravotním stavu sděleny
    7. Právo na určení osob i rozsahu poskytovaných informací
    Máte právo určit si osobu či osoby, které mohou být informovány o vašem zdravotním stavu a stejně tak i rozsah informaci které budou zvolené osobě předány
    8. Právo na svobodnou volbu lékaře, zdravotního zařízení a právo na svobodnou volbu zdravotní pojišťovny
    9. Právo osob blízkých na informace o zdravotním stavu pacienta
    To platí, pakliže je pacient ve stavu kdy nemůže stanovit osoby, které mají právo na informace. Tak informace budou poskytnuty pouze osobám blízkým (příbuzným).
    10. Práva osob pozůstalých
    Právo na informace o zdravotním stavu pacienta, který zemřel, příčinách úmrtí a výsledku pitvy, pokud byla provedena.
    Práva uživatele sociální služby
    (čerpáno z práv uživatelů služeb Domova Horní Bříza)
    1. Právo na soukromí a nedotknutelnost osoby
    2. Právo uživatele na vlastní rozhodování, na uplatňování vlastní vůle
    3. Právo na přiměřené riziko
    Uživatel si sám určuje způsob a správu svého života.
    4. Právo uživatele na individuální utváření denního programu
    Každý uživatel si samostatně utváří a volí svůj denní režim a náplň dne, dle možností zařízení
    5. Právo na kontakt s ostatními lidmi a komunitou
    Setkání s návštěvou i možnost docházení na kulturní akce
    6. Právo na ochranu osobních údajů
    7. Právo si stěžovat
    Uživatel smí vznést stížnost či námitku, která bude adekvátně řešena.
    8. Právo na kvalifikovanou zdravotní péči
    9. Právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména
    10. Právo vlastnit majetek
    11. Právo na nedotknutelnost obydlí
    Uživatel má klíč od svého pokoje a bez zaklepání a povolení vstupu personál nevstupuje do pokoje uživatele
    12. Listovní tajemství
    Zaměstnanci udržují listovní tajemství
    13. Právo na svobodu pohybu
    Každý uživatel má zaručenou svobodu pohybu. Uživatel může využívat všechny prostory jemu určené, ve vnitřních i vnějších prostorách zařízení.
    14. Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání a jeho projevu
    15. Právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou
    Uživatelé jsou vždy informováni o volbách a referendech, v případě jejich zájmu je jim poskytnuta asistence či jiná pomoc.
    S právy se neodmyslitelně pojí povinnosti a ty jsou většinou stanoveny vnitřním nařízením zařízení, ale ty nejsou předmětem této práce.
    Porovnání
    Společné rysy obou statutů jak pacienta, tak uživatele jsou rozhodně základní lidská práva stanovená deklarací základních lidských práv a svobod. Právo na život, na svobodu a soukromí, zachování lidské důstojnosti a cti, svoboda pohybu, svoboda myšlení a projevu, právo na názor. Ta jsou často z hlediska uživatelů rozšířena o různorodé možnosti. Nejkladněji na statutu uživatele hodnotím, že je vztah se zařízením či službou vázaný smluvně. Smlouva je závazkem, který jsou povinny obě zúčastněné strany dodržovat a při neplnění je možné vymáhat po poskytovateli kompenzaci či vypovězení uzavřené smlouvy. Smlouva uživatele a poskytovatele sociální služby vymezuje aspekty užívání služby v rámci níž jsou uživateli předány veškeré informace o službě. Stejně tak je uživatel plátcem služby, a tudíž i zákazníkem. To znamená, že mají právo si rozhodovat o svém denním režimu. V tom je taktéž velký rozdíl, protože pacient si jen málokdy svoji péči hradí a se zařízením se nedomlouvá na formě péče.
    Pacienti jsou v českém zdravotnictví spíše „objekty“ péče a samostatně si nemohou určit kvalitu a efektivitu poskytnuté péče. Obvykle i přes právo pacienta na poskytnutí informace bývá jeho informovanost nižší. Ta mnohdy u uživatelů odpadá, jelikož si jsou vědomi svých nemocí a uzavírají se zařízením smlouvu, která je má plně seznamovat s jejich právy a povinnostmi. Pacient se dostává do zdravotního zařízení a nemá možnost si rozhodnout, jak bude nakládáno s prostředky, které pacientovi hradí pojišťovna. Ovšem uživatelé služeb si jednoznačně mohou určit, jak bude naloženo s jejich životem a prostředky, které do služby vkládají. Dále si mohou určit jaké benefity budou čerpat. Mnohdy si mohou určit v jakém čase se např. budou stravovat.
    Při dlouhodobém pobytu v nemocnici je asi jen těžko myslitelné, že by si pacient mohlo do pokoje nastěhovat vlastní skříň nebo oblíbené křeslo. Uživatelé služeb tato práva a možnosti mají. V současné době není nijak neobvyklé, že se uživatel do zařízení může stěhovat i se svým nábytkem nebo s některými osobními věcmi, které jim mohou lépe zprostředkovat prostředí v němž se cítí dobře a důvěrně znají.
    Velmi pozitivně je také hodnoceno právo uživatele na nedotknutelnost obydlí, kdy může vlastnit klíč od svého pokoje a jeho soukromí je respektováno. V případě pacientů je to jen těžko představitelný komfort.
    A v neposlední řadě je důležité zmínit bod č. 15, který pojednává o podílení se uživatelů na správě veřejných věcí. Jedná se o důležitý bod, který uživateli dává autonomii a možnosti měnit své okolí a podpořit funkčnost služby. Volně se k ní vyjadřovat a eventuálně i do její formy zasahovat.
    Je patrné, že rozdílů není tolik, ale mohou mít zásadní vliv na spokojenost uživatele služby a vkládají mu do rukou faktickou moc. Nemusí se jako pacient cítit pasivně a objektem péče, protože je jejím zákazníkem a to v mysli a sebepojetí uživatele činí nezanedbatelný rozdíl.

  24. Michaela Šťastná

    OSOBNÍ PŘÍPLATKY ZDRAVOTNÍCH SESTER
    Poskytování osobního příplatku definuje zákoník práce zákon číslo 262/2006 Sb. §131. Osobní příplatek se poskytuje zaměstnanci, který trvale dosahuje dobrých pracovních výsledků a plní větší rozsah pracovních úkonů než ostatní zaměstnanci, v takovém případě může dát zaměstnavatel výši osobního příplatku do 50 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě do které je zaměstnanec zařazen. Pokud je zaměstnanec uznávaným odborníkem a je zařazen do 10 až 16 platové třídy, může mu zaměstnavatel udělit osobní příplatek až do 100 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen.
    Smyslem osobního příplatku je ocenění práce, kvalit a pracovních výsledků jednotlivého zaměstnance. Z toho vyplývá, že osobní příplatek nemá být poskytován plošně a ve stejné výši všem zaměstnancům. Zaměstnavatel odpovídá za řádné odměňování, kontrolu a hodnocení pracovní výkonnosti a pracovních výsledků. Pravidelně by měl hodnotit a eventuálně přehodnotit výši osobních příplatků, aby nebyli ošizeni zaměstnanci, jejichž kvalita vzrostla a naopak, aby nebyli nadhodnoceni zaměstnanci, kteří dobrých výsledků nedosahují.
    V praxi se často setkáme s tvrzením, že na osobní ohodnocení zdravotních sester nejsou již v systému finanční prostředky. Mohou být tedy takto (ne)ohodnocovány bez ohledu na skutečnost, jak dobrých pracovních výsledků dosáhnou a jak kvalitně plní ošetřovatelskou péči a vysoce odborné ošetřovatelské intervence. Závažným pochybením managementu může být situace, kdy se nejen přiznává plošně osobní příplatek, ale i snižuje či odebírá. Může tak v praxi docházet k tomu, že díky povinnému nárůstu základních tarifních platů daných příslušným nařízením vlády jsou tendence zaměstnavatele kompenzovat toto navýšení plošným snížením osobních příplatků.
    Zajímavostí jistě je, že porušení osobní kázně není důvodem k odebrání či snížení osobního příplatku, jelikož osobní ohodnocení je odměna za pracovní výkonnost a výsledky práce. Pokud tedy zaměstnanec použije vůči svému zaměstnavateli či nadřízenému neloajální vyjádření, není důvod k odebrání či snížení osobního ohodnocení, neprojeví – li se takovéto chování ve výsledcích práce zaměstnance posuzovaných podle množství a kvality. V takové případě by se jednalo o porušení pracovní kázně kvalifikované, kdy se v důsledku porušení pracovní kázně zhorší i pracovní výsledky např. nesplní-li řádně a včas své úkony nebo je vůbec nedokončí.
    V konečném důsledku osobní příplatek má sloužit jako pobídka či forma motivace zaměstnance k podávání lepších a kvalitních výkonů. Přesto, co se týká zdravotních sester, stále je tato profese viděna spíše jako „poslání“ a tudíž na nějakou objektivní formu, nejen osobního ohodnocení si mnoho ze sester bude muset ještě počkat či odejít do jiného oboru nebo státu, kde zaměstnavatelé ocení jejich kvality objektivněji. Toto řešení volí mnoho zdravotních sester, výsledkem je tak aktuálně probíhající krize ve zdravotnictví, projevující se nedostatkem zdravotních sester.

  25. Martina Kaščáková

    Struktura řízení zdravotnictví v ČR

    – organizaci zdravotnictví v dané zemi určují společenské a kulturní okolnosti, náboženské kořeny, národní mentality, izolace, uzavřenost společnosti, přírodní podmínky, politická a ekonomická situace
    – neexistuje celosvětově optimální model organizace zdravotnictví

    LZPS čl 31
    Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného zdravotního pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.

    Základní principy fungování zdravotnictví v ČR
    – Právo na bezplatnou péči (čl. 31 LZPS) za podmínek stanovených zákonem o veřejném zdravotním pojištění (č. 48/1997 Sb.)
    – Svobodná volba poskytovatele zdravotních služeb (s některými limitacemi)
    – Zdravotní služby hrazené na bázi veřejného zdravotního pojištění prostřednictvím sítě smluvních poskytovatelů zdravotních služeb
    – Za zajištění péče pojištěncům – časovou a místní dostupnost zdravotních služeb – je odpovědná zdravotní pojišťovna
    – Autonomie pacienta při poskytování zdravotních služeb (s některými limitacemi)

    Řízení zdravotnictví
    1) Ministerstvo zdravotnictví – legislativní role: návrhy zákonů, vyhlášky
    – vytváření vize a koncepce
    – zřizovatel zařízení
    2) Kraje (samostatná působnost) a krajský úřad (přenesená působnost) – kontroluje (úřad)
    – zřizování nemocnic (kraj)
    3) Zdravotní pojišťovny – zajišťuje péči pacientům v síti smluvních zařízení

    Ministerstvo zdravotnictví
    – Je orgánem státní správy pro zdravotní péči včetně prevence a pro ochranu veřejného zdraví, pro léčiva a prostředky zdravotnické techniky, pro zdravotní pojištění, zdravotnickou vědeckovýzkumnou činnost, zacházení s návykovými látkami, vyhledávání, ochranu a využívání přírodních léčivých zdrojů a pro zdravotnický informační systém
    – Ministerstvo zdravotnictví je zřizovatelem významné části zdravotnických zařízení (fakultních a jiných nemocnic, resortních ústavů, léčeben), dále řídí Český inspektorát lázní a zřídel a Inspektorát omamných a psychotropních látek a je zřizovatelem Státního ústavu pro kontrolu léčiv.
    – Ministerstvo je zodpovědné za zdravotnickou legislativu (přípravu zákonů a vyhlášek, ke kterým zejména patří každoroční vyhláška o úhradě zdravotní péče, která je základním předpisem pro úhrady z veřejného zdravotního pojištění, vyhláškou také vydává Seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami a další)
    – Ministerstvo je zodpovědné za metodické vedení (Věstník MZ), za státní dohled a mezinárodní spolupráci. Probíhají zde dohodovací řízení k úhradám péče mezi poskytovateli a pojišťovnami, výběrová řízení na poskytování lůžkových zdravotnických služeb, působí zde odborné komise (akreditační komise ke vzdělávání, pracovní skupina k Seznamu zdravotních výkonů, národní imunizační komise a další), působí zde grantová agentura (IGA MZČR) a Ústřední znalecká komise
    – Ministerstvo zdravotnictví řídí a kontroluje výkon státní správy v ochraně veřejného zdraví, řídí a kontroluje krajské hygienické stanice, sestavuje očkovací programy a určuje antigenní složení očkovacích látek, nařizuje mimořádná opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku, při nebezpečí zavlečení infekčních onemocnění ze zahraničí a mimořádná očkování. V Ministerstvu zdravotnictví se zřizuje funkce hlavního hygienika České republiky, který ve věcech ochrany veřejného zdraví vystupuje jako orgán Ministerstva zdravotnictví.

    Samostatná působnost krajů
    – Do samostatné působnosti krajů patří záležitosti, které jsou v zájmu kraje a občanů kraje
    – Kraj může zakládat a zřizovat právnické osoby (řada menších i větších nemocnic je ve vlastnictví krajů)
    – Kraj je zodpovědný za fungování Integrovaného záchranného systému na svém území, je zřizovatelem záchranné služby a je zodpovědný za krizové plánování

    Přenesená působnost – krajské úřady
    – Orgány kraje vykonávají na svém území přenesenou působnost ve věcech státní správy, které stanoví zákon (tato služba je financována příspěvkem ze státního rozpočtu a vykonává ji Krajský úřad). Při výkonu této přenesené působnosti jsou orgány územní samosprávy podřízeny příslušnému ministerstvu
    – Krajský úřad provádí výběrová řízení na poskytovatele ambulantních zdravotních služeb a rozhoduje o registraci zdravotnických zařízení. Je oprávněn ke kontrole poskytovatelů zdravotních služeb (plnění podmínek registrace) a v odůvodněných případech může registraci poskytovateli zrušit

    Zdravotní pojišťovny
    – Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP)
    – Zaměstnanecké zdravotní pojišťovny: resortní (ZPMV, VoZP), oborové (OZP, ČPZP), podnikové (ZP Škoda, RBP)
    Funkce ZP
    – uhradit poskytovatelům (ZZ a dalším subjektům) zdravotní služby, poskytnuté v souladu se zákonem na základě smlouvy
    – vydat pojištěncům průkaz pojištěnce nebo náhradní doklad
    – zajistit svým pojištěncům poskytování zdravotních služeb prostřednictvím sítě smluvních poskytovatelů hrazených služeb

  26. Adéla Slámová

    Management neziskových organizací z pohledu zákonných předpisů

    Nezisková organizace je organizace, jejímž cílem je převážně změnění osudu lidské bytosti, a ne finanční obohacování se. Vytváření zisku tedy není účelem neziskové organizace.
    Dělit jí můžeme na dvě skupiny:
    – Nestátní neziskové organizace (NNO)
    – Příspěvkové organizace

    Pod pojmem „management“ si můžeme obecně představit funkční strukturu společnosti nebo organizace, která staví zaměstnance do hierarchických vrstev podle povinností, organizačních schopností jedince, nebo potenciálního přínosu organizaci.

    Management neziskových organizací je trochu odlišný od managementu např. obchodních společností. Jelikož většina neziskových organizací vzniká jako občanská sdružení, je jasné, že bude chvíli trvat, než se z sdružení stane nějaká organizovaná jednotka, jako jsou nadace nebo nadační fondy.

    Cílem všech organizací je být produktivní, proto je důležité, aby došlo k vytvoření jasné struktury, která bude dělit jak řízení organizace, tak pravomoci a práci. V takovýchto případech je nutné stanovit:
    – Tzv. „rozpětí řízení“ – pod jednoho nadřízeného spadá maximálně 15 podřízených, aby by vedoucí schopen skupinu vést a zároveň, aby podřízení měli možnost osobního přístupu
    – Jakou organizační strukturu se chystá organizace následovat:
    – Struktury týkající se strmosti rozpětí řízení
    – Plochá organizační struktura (větší rozpětí)
    – Strmá organizační struktura (menší rozpětí)
    – Struktury týkající se pravomocí a práva rozhodovat
    – Liniová organizační struktura (jednosměrnost předávání informací – shora dolů)
    – Funkcionální organizační struktura (funkčně specializovaní vedoucí)
    – Liniově štábní organizační struktura (spojení kvalit liniové a funkcionální struktury)
    – Obor činnosti
    – Služba
    – Místo působení neziskové organizace
    – Rozvrhnutí manažerských funkcí a „personální zajištění“ – dosazování kvalifikovaných osob na funkce jim příslušné
    – Stanovení cílů + kontrolování jejich průběhu a dosažení
    – Dlouhodobých, krátkodobých
    – Strategie neziskové organizace

    Neziskové organizace mají také jiný způsob fungování HR oddělení (HR – human resources). Nemají oddělení jako takové, ale funkce tohoto oddělení jsou obsaženy v jiných. Mezi tyto funkce patří například:
    – Plánovaní kolik zaměstnanců bude organizace mít a na jak dlouhou dobu
    – Vybírání budoucích zaměstnanců, zhodnocování jejich dovedností atd.
    – Řešení finanční stránky zaměstnanců – tzn. mzdy, benefity, bonusy…
    – Školení nových zaměstnanců a jejich obeznámení s chodem organizace, cíli atd.

    Adéla Slámová

  27. Alena Shilo

    Principy vícezdrojového financování.

    Pro neziskové organizace je typické, že využívají vícezdrojového financování (výjimkou jsou státní neziskové organizace, u kterých převažuje jednozdrojové financování ze státního nebo municipálního rozpočtu). Organizace pro svoji činnost využívají dva základní zdroje financování, jednak vlastní zdroje, jednak zdroje získaných od druhých osob.

    Uvedu principy vícezdrojového financování na príkladě domova pro seniory.

    Vlastní činnost (podnikání nestátních neziskových organizací). Tato možnost, je nezbytným předpokladem k diverzifikaci zdrojů financování, zároveň vytváří možnost k využívání disponibilních kapacit, ať hmotných nebo lidských. A to jsou dobročinné obchody, provozování bistro/kavárny a pronájmy prostorů. Dále tržby za sociální služby jsou tvořeny platbami klientů za ubytování a stravu. Jejich výše je omezena zákonem a tudíž stačí pokrýt pouze třetinu nákladů na péči, a taky pořádání nejrůznějších akcí např. burzy, plesy, aukce .

    Členské příspěvky u neziskových organizací, které jsou budované na členském principu, tj. především občanská sdružení, profesní komory, politické strany i některé církve a družstva, tvoří členské příspěvky pravidelný, předem plánovatelný finanční zdroj.

    Zdravotní pojišťovny

    Dotace z veřejných zdrojů. Státní rozpočet. Vždy 1x za rok vyhlašují soutěž, kde se neziskové organizace mohou ucházet o dotační tituly. Dotace jsou zcela v kompetenci ministerstev a jsou poskytovány formou spolufinancování jednoročních projektů které předkládají neziskové organizace na základě smlouvy, uzavřené mezi ministerstvem a příjemcem dotace. Plus taky územní rozpočty.

    Dary jsou nepostradatelné a podporují je jednotlivci (i klienti), firmy, nadace a nadační fondy.

    Mezi důležitý zdroj podpory patří daňové úlevy neziskovým organizacím.

    Současný systém financování neziskových organizaci ovšem není bez problémových oblastí. Jejich vyřešení bude mít pro neziskový sektor velký význam.

  28. Žaneta Hahnerová

    Dříve vyslovené přání z pohledu zdravotnických a sociálních služeb
    Co vlastně to dříve vyslovené přání je? Je to právní dokument, který má možnost sepsat každý občan, který je zletilý a svéprávný. Tento dokument se sepisuje pro případ, že se občan (pacient) dostane do situace, kdy nebude moci samostatně rozhodovat o své léčbě. Pacient díky tomuto dokumentu může předem vyslovit souhlas či nesouhlas s dalšími postupy při některých situacích, v nichž už nebude moci sám, díky svému zdravotnímu stavu, rozhodovat. Mezi tyto stavy patří bezvědomí nebo například Alzheimerova choroba, díky které ztratí pacient schopnost o sobě rozhodovat. Pacient si může přát například nebýt resuscitován, což je nejčastější v případě onkologických pacientů, nebo si může přát nepřijmout krevní transfuzi, amputaci a podobně. Může se jednat o téměř cokoliv. Pacient může odmítnout jakoukoliv léčbu, tedy i takovou, která by mu zachránila život.
    Dříve vyslovené přání je zakotveno v právním řádu. Je to zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách; dále jen „ZZS“), který nabyl účinnosti dne 1. 4. 2012. V původním znění, tohoto zákona byla platnost dříve vysloveného přání omezena na dobu 5 let. Dnes platnost toho dokumentu však není časově omezená.
    Dříve vyslovené přání musí mýt jisté náležitosti, aby bylo platné.
    – Musí být napsané písemnou formou.
    – Musí mít úředně ověřený podpis pacienta.
    – Musí obsahovat poučení pacienta o důsledcích jeho rozhodnutí.
    – Musí obsahovat podpis lékaře, který provedl poučení
    – Musí obsahovat vymezenou situaci a to například : ,, V případě autonehody,
    kdy budu potřebovat krevní transfuzi a nebudu při vědomí, si nepřeji, aby mi
    byla poskytnuta.“
    – Také musí obsahovat datum, od kdy je toto přání platné. (Do kdy toto přání je
    platné, není nutné uvádět.)
    Kdy je možné uplatnění? Musí se pacient dostat do takové situace, kdy nebude moci rozhodovat o dalším postupu. Kdyby byl pacient při vědomí a mohl se samostatně rozhodnout, tak lékař dá přednost jeho vůli. Dříve vyslovené přání musí být poskytnuto lékaři. Přání lze uschovat u členů rodiny, a nebo přímo v blízkém zdravotnickém zařízení, do kterého bude pacient s největší pravděpodobností poslán. Další podmínkou je, že musí nastat přesně ta situace, která je v dokumentu popsána. Může ovšem nastat taková situace, kdy lékař to dříve vyslovené přání nesmí respektovat a to v případě pokud by jeho respektování aktivně způsobilo smrt nebo pokud by jeho respektování ohrozilo další osoby.

  29. Eva Remlová

    Supervize při řízení sociálních zařízení
    Hlavním cílem sociální služby je zvýšení kvality klientova života. Supervize se zakládá na znalostech ze sociologie, sociální práce, psychologie a v neposlední řadě managementu a jakožto nástroj umožňující naplňovat a rozvíjet odborné kompetence nám v praxi ulehčuje cíl sociální služby naplnit.
    Supervize pro poskytovatele sociálních služeb podle Standardů kvality sociálních služeb znamená povinnost zajistit pracovníkům pomoc a podporu: “Poskytovatel zajišťuje pro zaměstnance, kteří vykonávají přímou práci s osobami, kterým je poskytována sociální služba, podporu nezávislého kvalifikovaného odborníka“.
    Supervizí při řízení sociálních zařízení rozumíme poradenský koncept zabývající se otázkami, problematickými oblastmi, konflikty a případy z pracovního prostředí. Supervize pomáhá získat pochopení a jistotu a vede k utváření efektivních pracovních vztahů. Kromě této formy (případová) mohou být předmětem supervize i další oblasti, například těžkosti s institučními či organizačními rámcovými podmínkami.
    Supervize má tři základní funkce:
    • vzdělávací: zaměřuje se na rozvoj profesionality supervidovaného a prevenci syndromu vyhoření
    • podpůrnou: zaměřuje se na pracovníka, jeho aktuální pocity, sebehodnocení, sebereflexi, reflexi práce s klientem a na zvládání profesních nároků.
    • administrativní/řídící: zaměřuje se na výkon pracovníka, resp. organizace, pomáhá při stanovování priorit, kompetencí, pomáhá sledovat efektivitu práce, práci s časem a pochopení profesních hodnot.
    Důležitým předpokladem pro úspěšnou supervizi sociálního zařízení je nejen důvěra vedení a pracovníků sociálního zařízení v supervizní proces, ale i otevřená komunikace mezi oběma stranami, zpětná vazba a shodování se v cílech a představách o dalším vývoji daného zařízení.

  30. Kateřina Faměrová

    Standardy kvality v sociálních službách

    Standardy kvality sociálních služeb se staly závazným právním předpisem od 1. 1. 2007. Formulace kritérií Standardů jsou obsahem přílohy č. 2 vyhlášky MPSV č. 505/2006 Sb., prováděcího předpisu k zákonu č. 108/2006 Sb.

    Standardů je celkem patnáct a dají se rozdělit do tří oblastí:
    a)Oblast procesní = upravuje vztahy mezi uživatelem a poskytovatelem sociálních služeb. Standard 1-8.
    b)Oblast personální = Standard 9-10.
    c)Oblast procesní = Standard 11-15.

    Standardy:
    1.Cíle a způsoby poskytování sociálních služeb
    Každý poskytovatel sociální služby musí přesně definovat, jakou službu poskytuje, pro jaké cílové skupiny uživatelů, kdy a kde lze službu čerpat, jaké jsou cíle, zásady, podmínky a pravidla poskytování služby.
    2.Ochrana práv osob
    Uživatel sociálních služeb neztrácí lidská práva, svobodu, ani právo rozhodovat o svém životě. Poskytovatel musí definovat pravidla a postupy, jak se bude chovat v situaci, když dojde k porušení práv uživatele a střetu zájmů.
    3.Jednání se zájemcem o sociální službu
    Každý si může vybrat, kterou sociální službu využije. Poskytovatel je povinen zájemce srozumitelně informovat o pravidlech poskytování sociálních služeb. Musí vyslechnout od zájemce požadavky, cíle a očekávání a srovnat je s možnostmi poskytované sociální služby. Poskytovatel má právo zájemce odmítnout, odmítnutí musí zdůvodnit a také informovat o jiných sociálních službách, které by mohl zájemce využít.
    4.Smlouva o poskytování sociální služby
    V případě, že se zájemce rozhodne využívat sociální službu, je s ním uzavřena smlouva. Smlouva stanovuje rozsah a průběh služby, konkrétní podmínky – co, kdy, kde, jak, za jakou cenu – uživatel jim musí rozumět. Ve smlouvě se musí také odrážet možnosti, schopnosti a přání budoucího uživatele.
    5.Individuální plánování průběhu sociální služby
    Průběh poskytované služby je vždy plánován pracovníky společně s uživatelem. Vytvořený plán a jeho provedení by měly odpovídat osobním cílům, schopnostem a zdravotnímu stavu uživatele a možnostem poskytovatele. Průběžně by se mělo hodnotit plnění plánů. Uživatel musí mít právo plán změnit.
    6.Dokumentace o poskytování sociální služby
    Poskytovatel vede písemnou dokumentaci o uživatelích. Může od uživatele vyžadovat jen informace, které jsou nezbytné pro výkon sociální služby. Uživatel může kdykoli do dokumentace nahlédnout.
    7.Stížnosti na kvalitu nebo způsob poskytování sociální služby
    Uživatel má možnost podat stížnost na výkon nebo kvalitu sociální služby. Vždy musí být možnost podat stížnost anonymně. Poskytovatel by měl uživatele seznámit s možností a způsobem podání stížnosti. Podání stížnosti nesmí uživatele poškodit.
    8.Návaznost poskytované sociální služby na další dostupné zdroje
    Poskytovatel má povinnost podporovat uživatele v kontaktech a vztazích s blízkými. Poskytovatel nesmí nahrazovat veřejné služby, ale má vytvářet příležitosti, aby je uživatel využíval sám. Poskytovatel by neměl zasahovat do osobních konfliktů uživatele.
    9.Personální a organizační zajištění sociální služby
    Poskytovatel musí zajistit dostatečný počet kvalifikovaných pracovníků. Kvalifikace, osobní předpoklady a počet zaměstnanců musí odpovídat kapacitě uživatelů, jejich potřebám a druhu poskytované služby.
    10.Profesní rozvoj zaměstnanců
    Poskytovatel by měl podporovat další vzdělávání svých zaměstnanců. Zaměstnanci by měli svou práci konzultovat s odborníky a dále se vzdělávat. Jejich zaměstnavatel by je měl finančně a morálně ocenit.
    11.Místní a časová dostupnost poskytované sociální služby
    Kde a kdy bude služba využívána, rozhoduje poskytovatel. Tato kritéria musí odpovídat druhu soc. služby, počtu uživatelů, cílům služby a potřebám uživatelů.
    12.Informovanost o poskytované sociální službě
    Poskytovatel je povinen srozumitelně, jasně, přesně a dostatečně informovat o poskytované službě.
    13.Prostředí a podmínky
    Poskytovatel zajišťuje místo, kde je služba poskytována, materiál, technické a hygienické podmínky. Sociální služba může být buď pobytová, nebo ambulantní, ale vždy by měla být vykonávána v důstojném prostředí.
    14.Nouzové a havarijní situace
    Sociální služba musí být vždy poskytována kvalitně, odborně a bezpečně. Poskytovatel musí mít plán, jak se chovat v nouzových a havarijních situacích. Má povinnost s tímto plánem seznámit své zaměstnance a klienty.
    15.Zvyšování kvality sociální služby
    Poskytovatel musí kontrolovat, zda poskytování sociální služby odpovídá osobním cílům a požadavkům uživatelů. Poskytovatel by měl zjišťovat od klientů, zda jsou či nejsou spokojeni se službami, popř. co by na nich chtěli změnit.

  31. Eliška Kočová

    Etická komise ve zdravotnictví

    Etická komise je nezávislý orgán tvořený odborníky z oblasti zdravotnictví a osobami bez vzdělání z oblasti v lékařství, jehož hlavní povinností je chránit práva, bezpečnost a zdraví osob zařazených do biomedicínských výzkumných projektů a celkově dohlíží na zachovávání etických zásad v léčebné péči.
    Zřizovatelem etických komisí jsou nemocnice a zadavatelé jsou například lékaři, kteří potřebují schválení pro provádění klinického zkoušení léků.
    Mezi etické normy, na které etická komise snaží dohlížet, patří například Všeobecná deklarace lidských práv přijatá roku 1948, Helsinská deklarace přijata roku 1964, dále Mezinárodní etické směrnice pro biomedicínský výzkum zahrnující lidské účastníky nebo Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny.
    Etická komise musí mít nejméně 5 členů, z nichž je nadpoloviční většina tvořena zdravotnickými pracovníky. Členy mohou být pouze lidé, kteří nebyli odsouzeni za spáchání úmyslného trestního činu a které nemají žádný osobní vztah k prováděné klinické zkoušce. V čele Etické komise stojí předseda, který řídí její chod. Předseda je zvolen z členů Etické komise na jejím prvním zasedání.
    Je oprávněn podepisovat stanoviska a další dokumenty týkající se činnosti Etické komise.
    Etická komise uděluje souhlas s prováděním klinického hodnocení pouze na podkladě písemné žádosti a po posouzení veškeré předložené dokumentace.
    Etické komisi se předkládá protokol, text informovaného souhlasu, postupy pro nábor subjektů hodnocení, soubor informací pro zkoušejícího obsahující dostupné údaje o bezpečnosti hodnoceného léčiva, informace o kompenzacích výdajů a odměnách pro subjekty hodnocení, životopis zkoušejícího, pojistná smlouva a o pojištění subjektu hodnocení, zkoušejícího a zadavatele.
    Ve zdravotnickém provozu posuzuje etická komise například etiku problematiky tělesné postižených a chronicky nemocných, etiku v pediatrii, etiku psychiatrické léčby, etiku klinické genetiky, etiku problému ekologie a další.
    V oblasti klinického výzkumu a klinického hodnocení léků etická komise vykonává dohled nad jejich průběhem z hlediska bezpečnosti a zachování práv osob, které jsou součástí klinických zkoušek. Řídí se zejména zákonem č. 378/2007 Sb., o léčivech, dále vyhláškou Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva zemědělství č. 226/2008 Sb., která stanoví správnou klinickou praxi a bližší podmínky klinického hodnocení léčiv nebo například zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.
    Etická komise je relativně nový orgán, který dbá na práva pacientů při léčbě i při provádění klinických zkoušek a je v dnešní době velmi důležitá.

  32. Jana Brabencová

    Asistivní technologie v sociálních službách
    Asistivní technologie jsou pomůcky, pomocí nichž dochází ke zlepšení fyzické či duševní funkce u osob, u kterých jsou tyto funkce nějakým způsobem sníženy. Dá se tedy s jistou mírou zjednodušení říci, že se jedná o kompenzační pomůcky, resp. o kategorii, kterou lze mezi kompenzační pomůcky zařadit. Přesněji pojato, largo sensu můžeme za asistivní technologie považovat veškeré kompenzační pomůcky, stricto sensu poté lze hovořit o podmonžině kompenzačních pomůcek, které spojuje zejména technologická vyspělost a sofistikovanost nabízeného řešení.
    Obecně platí, že asistivní technologie mají za cíl zlepšit kvalitu života lidem s určitým omezením. Jedná se často o využití moderních technologií (různé software a využití informačních technologií). Dále můžeme do tohoto pojmu zahrnout služby, které jsou spojené s poskytováním těchto pomůcek. Asistivní technologie mají v sociálních službách velké využití.
    Dobrým příkladem je např. bezdrátová signalizace DOKARS+, kteráse využívá v některých domovech pro seniory . Jedná se o systém, který pomáhá komunikaci mezi sestrou a pacientem. Pomáhá snížit bezpečnostní rizika a dovede pacientům přivolat rychle pomoc v případě nouze. Dále jsou v některých domovech senzory, které jsou zabudovány na posteli či na křesle. Tyto senzory neustále monitorují srdeční činnosti pacienta (tepovou frekvenci, EKG) a pokud je něco v nepořádku, dají to vědět personálu. Nejzajímavější asistivní technologií je Support patients through e-servise solution. Jedná se o spolupráci zemí střední Evropy, které vyvíjejí monitoraci pacientů. Jsou čtyři základní typy (Brno, Ferrara, Vídeň, Košice). Například Brno nabízí idenfitikační náramky pro dezorientované klienty a identifikuje nebezpečné náklony. Vídeň zase zvyšuje soběstatečnost u pacientů s demencí, což pomáhá personálu v domech pro klienty s Alzheimerovou chorobou.
    Dalším příkladem může být pomoc handicapovaným. Například u slepých lidí se asistivní technologie hojně využívají. Existují třeba aplikace, pomocí nichž může slepý člověk daleko lépe ovládat mobilní telefon bez toho, aniž by na něj potřeboval vidět.Vznikla aplikace BlindShell, pomocí níž je mobilní telefon ovládán pouze dotykovými gesty a reaguje na hlas. Handicapovaný klient tak může bez problému psát zprávy, poznámky, e-maily pomocí hlasového záznamníku. Mobil dokonce obsahuje i aplikaci na rozpoznání bankovek či indikátor barev.
    Závěrem je nutno říci, že asistivní technologie jsou zatím poměrně v začátcích a jejich rozvoj v následujících letech bude určitě obrovský. Asistivní technologie jsou pro uživatele velkou výhodou, protože pomocí nich dochází k osamostatnění lidí, kteří jsou jinak závislí na pomocí ostatních. Vznikají nové inteligentní domy, které jsou přizpůsobeny handicapu. Pomocí těchto domovů mohou klienti zůstávat delší dobu doma a nemusí být například přesunuti do domova pro seniory.

  33. Bittnerová Eva

    Sociální práce jako akademická disciplína, studium sociální práce na vysokých školách.
    Akademické obory sociální práce.

    Sociální práce – je oborem, ale i akademickou disciplínou. Zabývá se uplatněním společenské teorie a výzkumu ke studiu a zlepšení kvality života lidí, sociálních skupin a celé společnosti. Patří sem využití ostatních společenských věd, které slouží jako nástroj ke zlepšení životních podmínek a změně postoje společnosti k chronickým problémům.
    Sociální práce se snaží o prosazování sociální spravedlnosti, zlepšování kvality života a rozvíjení plného potenciálu každého jednotlivce, skupin a společenství. Sociální pracovníci mohou pracovat ve výzkumu, praxi nebo vyšším vzdělání. Výzkum často směřuje do oblastí sociální politiky, veřejné správy, hodnocení sociálních programů, a mezinárodního nebo komunitního rozvoje.

    Vzdělávání v sociální práci
    Sociálním pracovníkem se stane ten, který úspěšně absolvuje patřičné akreditované vzdělání na vyšší odborné škole, popřípadě na vysoké škole v oborech se zaměřením na sociální práci a sociální pedagogiku.
    Obory v oblasti sociálních služeb
    • sociální a humanitární práci,
    • sociálně právní činnost,
    • vysokoškolské vzdělání získané studiem v bakalářském,
    • magisterském nebo doktorském studijním programu zaměřeném na sociální práci,
    • sociální politiku,
    • sociální pedagogiku,
    • sociální péči,
    • sociální patologii,
    • právo,
    • speciální pedagogiku.

    Akademické obory sociální práce
    Jedná se o obory sociální práce a sociální pedagogika, sociální a humanitární práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost. Popřípadě na vysoké škole obory sociální práce, sociální politika, sociální pedagogika, sociální péče.

  34. Filip Mlynčár

    Špecifiká požiarnej ochrany v zdravotníckych zariadeniach, poukázanie na odlišnosti od ostatných pracovísk:

    Jednou z možností ako zabrániť vážnym úrazom, respektíve úmrtiam pri vzniku požiaru je evakuácia osôb do priestorov zaisťujúcich ich bezpečie.
    Evakuácia osôb v objektoch zdravotníckych zariadení je pomerne špecifickou záležitosťou, ktorá je zapríčinená charakterom osôb, ktoré sa v týchto objektoch nachádzajú (osoby s obmedzenou schopnosťou pohybu a neschopné samostatného pohybu) a starostlivosť, ktorá im je poskytovaná (akútna alebo dlhodobá lekárska starostlivosť).
    Pri hasení malých požiarov v budovách zdravotníckych zariadení, spočíva základná taktika v rýchlom požiarnom útoku na ohnisko požiaru s cieľom rýchleho uhasenia a odvetrania miesta zásahu, aby sa predišlo nutnosti evakuácie veľkého množstva pacientov ohrozených splodinami horenia.

    Evakuáciu osôb pri vzniku požiaru v zdravotníckom zariadení je nutné diferencovať. Budú osoby evakuované? Akou formou? A v akej miere? Reálne možno predpokladať vznik niekoľkých stavov, kedy väčšia miera bezpečnosti pre ohrozené osoby bude zaistená v relatívne bezpečnom priestore, kde sa práve nachádza (izba, na vyšetrovni a pod.), Ako absolvovaním procesu evakuácie priestormi s prípadným väčším rizikom (napr. úniková cesta znečistená dymovými plynmi požiaru). V prípade, že ohrozenie osôb bude vyhodnotené ako akútne a nemožno voliť iný variant pre zaistenie ich bezpečnosti, dôjde k realizácii aktívnej evakuácie osôb. Popisovaný druh evakuácie osôb z objektov zdravotníckych zariadení je rozdelený do čiastkových fáz.

    1.Fáza: Osoby sú štandardne najprv evakuované po rovine do susedného požiarneho úseku, ktorý im zaistí po určitú dobu relatívne bezpečné prostredie
    2.Fáza: Následne budú osoby evakuované po schodisku a evakuačnými výťahmi z objektu na voľné priestranstvo.
    3.Fáza: Po evakuácii osôb zo zdravotníckeho zariadenia bude potrebné zabezpečiť ich následnú starostlivosť ako je najmä prevoz, ubytovanie a zodpovedajúca lekárska starostlivosť

    V krátkom súhrne boli popísané špecifiká požiarnej ochrany v zdravotníckych zariadeniach z hľadiska prípadného procesu evakuácie osôb. Je zrejmé, že evakuáciu osôb možno považovať za mimoriadnu situáciu, ktorá vyžaduje špeciálnu prípravu obsahujúcu súbor technických a organizačných opatrení. Evakuácia osôb v objektoch zdravotníckych zariadení bude z hľadiska svojej náročnosti mimoriadnou záležitosťou v porovnaní s inými druhmi stavieb.

  35. Marta Kačenová

    Paliativní péče v podmínkách pobytového zařízení sociálních služeb

    Dle definice je paliativní péče komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu. Cílem paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým.

    Paliativní péče by se tedy dala rozdělit na tři roviny.
    První oblastí je poskytnutí adekvátní zdravotnické péče, která velmi záleží na typu a stádiu nemoci, na věku pacienta a jeho psychickém stavu. Zdravotnická péče je převážně zaměřená na mírnění bolesti a léčení symptomů onemocnění. Symptomy mohou být hluboké dekubity, dušnost, horečky a ošetřování stomií a ran. Na poskytování zdravotnické péče se může podílet více lékařů z různých oborů. Součástí zdravotní péče může být cílená rehabilitace či naordinovaná dieta. Pacienta ovšem není možné do ničeho nutit. Základním úkolem pobytového zařízení je dohled nad dostatečným příjmem živin a tekutin a dohled nad vyprazdňováním pacienta. Komplikace ve vyprazdňování mohou výrazně zvýšit diskomfort pacienta. Další základní službou sociálního zařízení je péče o osobní hygienu a polohování pacienta, které je velmi důležité pro prevenci dekubitů. Zdravotnický personál by se měl snažit o udržení co největší možné soběstačnosti pacienta v rámci jeho možností a jeho onemocnění. Na hodinách ošetřovatelství nám bylo sděleno, že například v sociálních zařízeních typu LDN se často ležící pacienti cévkují, aby s nimi bylo méně práce typu častého převlékání pacienta a ložního prádla. Bohužel ale pacienti dlouhodobým zavedením cévky po čase ztrácejí vlastní schopnost kontrolovat odchod moči a jsou poté již na cévku odkázáni, což může mít psychický dopad na pacienta i na kvalitu jeho života. Kvalitní zdravotní paliativní péče v ČR přidává pacientům roky života. Do této oblasti patří i péči o psychiku pacienta a zmírňování jeho duševního strádání. Toto je možné řešit medikamenty typu antidepresiva nebo případnou terapií vedenou psychologem, či v těžších případech psychiatrem.

    Další oblastí paliativní péče je snaha zachovat pacientovi co možná největší důstojnost. Pacienti v terminálních stádiích onemocnění trpí strachem a nechtějí být sami. Je potřeba, aby personál zařízení sociálních služeb byl dostatečně psychicky připraven a ideálně i vyškolen, jak reagovat na pacienty v terminálních stádiích onemocnění a současně poučen jaké stavy mohou u pacientů nastat. Velmi zajímavým projektem v této oblasti byl výzkum pro hospicové občanské sdružení Cesta domů, který provedla společnost STEM/MARK v září 2011 na téma umírání a péče na konci života. Tento výzkum mimo jiné zjistil, že naprostá většina respondentů (88 %) si přeje zemřít doma, a to pokud možno ve spánku a obklopeni svými nejbližšími. Podle tohoto výzkumu se lidé při umírání nejvíce obávají ztráty soběstačnosti, bolesti, odloučení od svých blízkých a osamocenosti. Bohužel se často stává, že pacienti jsou převáženi do zařízení sociálních zařízení ve velmi špatném stavu a velmi brzy v takovémto zařízení po příchodu umírají. Dalším aspektem v rámci zachování důstojnosti pacienta může být péče o jeho sociální a spirituální potřeby. Je možné zařídit, aby do sociálních zařízení docházel např. kněz a vedl bohoslužby či poskytoval pacientům další služby. Pro některé pacienty na konci života nabývá spiritualita velké důležitosti a výrazně jim pomáhá smířit se s koncem života jako s přirozenou věcí. Sociální potřeby pacientů může zlepšit atmosféra v zařízení sociálních služeb typu držení se tradic a svátků. Pacienty může navštívit Mikuláš, čert a anděl, či výzdoba pokojů. Velmi se mi líbí projekt neziskové organizace Mezi námi, která organizuje návštěvy dětí z mateřských školek či základních škol mezi seniory v pobytových sociálních zařízeních. Tento projekt napomáhá mezigeneračnímu poznávání, vzájemnému dialogu, respektu a převážně dodává zúčastněným stranám radost. Aktivit pro zpestření sociálního života např. seniorů v pobytových sociálních zařízeních je celá řada.

    Poslední oblastí paliativní péče o pacienty v terminálních stádiích jejich onemocnění je též podpora a komunikace s rodinou a blízkými pacienta. Úkolem personálu či lékaře je rodinným příslušníkům ohleduplně vysvětlit skutečný stav pacienta, prognózu jeho dožití, co může nastat, a co vše pro pacienta lze udělat. V situacích, kdy nastanou poslední dny života pacienta, je velmi důležité umožnit rodinným příslušníkům neomezený přístup k pacientovi a též umožnit konzultaci se sociálním pracovníkem či knězem. Zaměstnanci sociálních zařízení by měli být vyškoleni a připraveni na smutné situace, se kterými se v pobytových sociálních zařízeních mohou často setkávat.

  36. Jitka Sýkorová

    Sociální podnikání mimo státy Evropské Unie
    Sociální podnikání jsou podnikatelské aktivity prospívající společnosti a životnímu prostředí. Principy sociálního podniku jsou: sociální prospěch, ekonomický prospěch a environmentální a místní prospěch. Při jeho činnosti je zohledněn sociální prostor, investice nadpoloviční části zisku putuje do rozvoje sociálního podniku a tím i zvýšení veřejného prospěchu. Specifickou jednotkou mezi sociálními podniky jsou takzvané integrační sociální podniky, které si kladou za cíl zaměstnávání a sociální začlenění osob znevýhodněných na trhu práce.
    V principu sociálního prospěchu se zrcadlí hlavně participace zaměstnanců na chodu a řízení podniku a transparence jeho cílů, princip ekonomického prospěchu zahrnuje mimo jiné nezávislost v řízení podniku na vnějších zřizovatelích či vlastnících. Principy environmentálního a místního prospěchu kladou důraz na co nejdůslednější zmapování regionálních potřeb a vypracování konkrétních plánů se zachováním co nejvyššího možného ekologického přístupu a zapojení dobrovolníků a neziskových organizací.
    Při průzkumu situace sociálního podnikání v zahraničí, zvláště pak mimo země Evropské Unie, vyvstává zásadní problém, a sice rozdílná legislativní úprava, co lze, a co již nelze považovat za sociální podnik. V některých státech považují za sociální podniky pouze ty, které se zabývají integrací ohrožených skupin osob, jinde považují za sociální podnikání i takové, kde není zaměstnána ani jedna sociálně znevýhodněná osoba, ale firma například finančně podporuje některou z těchto skupin. Takovým příkladem může být firma ROOZT založena roku 2011 v Los Angeles, která provozuje e-shop s oblečením a z každé zakoupené položky posílá dolar neziskovým organizacím. Globálně se tedy dají sociální podniky rozdělit na „integrační“ a „ostatní“. V podmínkách EU jsou stanoveny indikátory (hlavní, vedlejší a doplňkové), které podnik jasně, podle toho, kolik jich splní, zařadí či nezařadí mezi sociální. Další příkladnou americkou firmou v oblasti sociálního podnikání je společnost „The Chicago Lighthouse“, která pomáhá nevidomým a zrakově postiženým. Je až paradoxem, že jejím hlavním výrobním artiklem jsou hodiny. Při rozdílnosti definice sociálního podnikání se odborníci shodují na tom, že hlavním cílem této sféry by měla být integrace pracovně znevýhodněných, ale zároveň by nemělo docházet ke zbytečnému právnímu svazování „ostatních“ sociálních podniků a tak bránění maximálnímu rozvoji jejich potenciálu a inovativních myšlenek.

  37. Marcela Fišerová

    Principy sociální spravedlnosti

    Sociální spravedlnost je jedním ze základních principů sociální politiky. Jedná se o poměrně nový a jen obtížně definovatelný pojem, i přesto je v současné době často (a někdy i chybně) používán. Sociální spravedlnost je úzce spjata s rovností. Dle Všeobecné deklarace lidských práv (1948) se všichni lidé rodí svobodní a sobě rovní a základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, náboženství, politického smýšlení, národnosti nebo sociálního původu či majetku. Ne každá nerovnost však musí být automaticky brána i jako nespravedlnost. Sociální spravedlnost je stavěna do protikladu ke křivdě a bezpráví a lze ji tedy chápat jako pravidla, podle kterých jsou ve společnosti rozdělovány příjmy, bohatství i životní příležitosti mezi jednotlivé členy (občany). Existence sociální spravedlnosti je tudíž nutnou podmínkou dobré společnosti.
    Základními principy sociální spravedlnosti jsou:
    1. každému stejně
    2. každému podle jeho potřeb
    3. každému podle jeho zásluh
    Sociální spravedlností se ve své knize Teorie spravedlnosti (1971) zabýval např. americký filosof John Rawls, který ji definoval jako férovost. Jen o tři roky později kritizoval tuto koncepci americký filosof Robert Nozick v díle Anarchie, stát a utopie. Ten se na spravedlnost dívá spíše jako na oprávnění.
    Ve vyspělých zemích se v souvislosti se sociální spravedlností používá „model pevného dna a otevřeného stropu“. Jde o to, že každý občan si svou sociální situaci může zlepšit pomocí vlastních sil a prostředků. Pokud to však není možné, přichází na řadu stát, který jej nenechá „spadnout“ ke dnu.
    Co se konkrétně zdraví a zdravotnictví týče, právo na zdraví je zakotveno v Listině základních práv a svobod (1992): „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“

  38. Helena Slívová

    Rozdíly mezi leadershipem a managementem
    Rozdíl mezi pojmem management a leadership je patrný již z ekvivalentů těchto dvou slov. Pro pojem management je totožný český pojem řízení, leadeship má český ekvivalent vedení.
    Management se zaměřuje hlavně na zabezpečování, rozmisťování a kontrolování všech potřebných zdrojů, to znamená lidí, peněz, zařízení, budov a vybavení, informací a znalostí, zatímco leadership se zaměřuje na lidi a jejich rozvoj (vytváření a sdělování vize budoucnosti, motivování lidí a získávání jejich oddanosti).
    Rozdíly mezi řízením a vedením (dle Zaleznika):
    Management:
    – klade důraz na racionalitu a kontrolu
    – uplatňuje neosobní postoje k cílům, projevuje tendenci reagovat na situace a na nápady a
    myšlenky
    – působí v podmínkách omezené volby a vyvažování moci směrem k řešením přijatelným jako
    kompromisy mezi rozdílnými hodnotami
    – podřizuje se úzce zaměřeným účelům
    – upřednostňuje vyzkoušené a osvědčené způsoby činností
    – vyhýbá se riziku
    – toleruje rutinní práci

    Leadership:
    – je otevřen novým možnostem
    – uplatňuje osobní a aktivní postoje k cílům, vytváření nápadů a myšlenek
    – ovlivňuje myšlenky a činy jiných lidí
    – vizualizuje (zviditelňuje) účely a vytváření hodnot v práci
    – uplatňuje nové přístupy k dlouhodobým problémům
    – nevyhýbá se riziku
    – netoleruje rutinní práci

    Charakteristické znaky pro vedení a řízení:
    Management: racionální přístup, tradice, kontrola, eliminace rizika, organizování a plánování.
    Leadership: změna, aktivita, komunikace, vize, motivace lidí.

    Postoje k cílům:
    – Manažeři mají krátkodobý výhled, k dosažení cílů využívají organizovaný postup
    – Lídři mají dlouhodobější výhled. Určují, jaké cíle jsou žádoucí, jaké jsou možné, a jaké
    jsou nezbytné.

    Jak vidí sami sebe :
    – Manažeři se cítí součástí organizace, snaží se udržet řád v organizaci, vystupují v roli,
    která ladí s ideály a povinnostmi organizace.
    – Lídři pracují pro organizaci, ale necítí se být jejich součástí. Smysl jejich práce
    nezávisí na organizaci, a tak často vyhledávají možnost změny po stránce technické,
    ideologické, lidské, i změny ekonomických a politických vztahů v organizaci.

    Koncepce práce:
    – Manažeři se vyhýbají rizikům, snaží se vyjednávat kompromisy, zároveň používají odměny,
    tresty a jiné formy nátlaku. Více než samotné výsledky je zajímá proces dosažení výsledků.
    – Lídři oproti tomu vyhledávají rizika a nebezpečí, obzvláště pokud se naskytne příležitost
    dosáhnout velkých zisků. Vytváří nové koncepty, iniciují změny, zajímají se o výsledky.

    Shrnutí obsahu práce manažera / lídra:

    – Manažer věci spravuje, lídr je inovuje.
    – Manažer kopíruje, lídr se snaží být originální.
    – Manažer se zaměřuje na systémy a struktury, lídr na lidi.
    – Manažer si zakládá na kontrolování, lídr na vzbuzování důvěry.
    – Manažer má krátkodobý výhled, lídr dlouhodobý.
    – Manažera zajímá způsob dosažení výsledku, lídra samotný výsledek.
    – Manažer napodobuje, lídr hledá vlastní cestu.
    – Manažer se ptá jak a kdy, leader se zeptá co a proč.
    – Manažer akceptuje stávající stav, lídr jej zpochybňuje.
    – Manažer dělá věci správně, lídr dělá správné věci.

  39. Denisa Erlichová

    Zdroje financí v sociálních službách

    Než se začneme zabývat přímo financemi, je potřeba si vyjasnit, jaký je společný cíl v sociálních službách. Je potřeba se o danou problematiku zajímat a znát ji do hloubky, poté můžeme odtušit, jak je poskytování služeb časově náročné, jaké potřeby konkrétní uživatelé sociálních služeb mají, jakou úroveň a jaký rozsah konkrétní klient potřebuje, a také pro koho přesně jsou služby určené.

    Dotace často stačí pouze k pokrytí nejnutnějšího zabezpečení, navíc nejsou dlouhodobě udržitelné, netransparentní, neefektivní. Asi přístup není ke všem žadatelům rovný. Zde vyvstává otázka, co se tedy dá dělat.

    Systém financování se dělí podle toho, zda se jedná o prevenci a poradenství, nebo o již konkrétní péči. Pokud se jedná o první variantu, tedy prevenci a poradenství, zabezpečuje dotace stát (veřejná správa), např. stát, kraj nebo obec. Systém financování probíhá přes dotace nebo veřejné zakázky. Pokud se jedná o druhý případ, péči o klienta, systémem financování je pojištění, případně individualizované platby.

    Pokud hledíme na dotace z právního hlediska, jsou poskytovány podle paragrafu 101 zákona číslo 108/2006 Sb., o soc. službách. Dotace jsou poskytovány MPSV. Tento zákon hovoří o čerpání dotací, o lhůtách pro výplatu dotací, o formách a obsazích žádostí a o lhůtách k jejich podání, o formách a obsazích přehledů.

    Zákon č. 108/2006 Sb., který upravuje podmínky poskytování pomoci a podpory osobám v nepříznivé sociální situaci, říká, že každý má právo na poskytnutí sociálního poradenství zdarma. Rozsah této služby je koncipován tak, aby byla zachována lidská důstojnost.

    Tento zákon také hovoří o příspěvcích na péči, o sociálních službách, o inspekcích, mlčenlivosti, financování sociálních služeb, o přestupcích, o předpokladech k výkonu povolání sociálního pracovníka, o akreditaci.

    Financování sociálních služeb se postupně mění, nyní je snaha o financování sociálních služeb z evropských fondů. Toto zajistí koordinovaný přístup, dotace půjdou ze státního rozpočtu. Budou shodné obvyklé náklady na služby, bude shodný obsah aktů k prověření, kraj (neboli poskytovatel dotací) sám určuje, na jaké služby budou využity státní a na jaké evropské prostředky.

    Od roku 2016 se hovoří o kalkulačním vzorci, který vyjadřuje optimální nákladovost určitých sociálních služeb. Také porovnává náklady na sociální služby, a to podle úrovně a dle přesného typu služby. K porovnávání dochází mezi poskytovateli, kraji, ale i mezi službami. Díky kalkulačnímu vzorci se pro veřejnost zpřehledňují opravdové ceny sociálních služeb. To je pádný argument, aby došlo i k zapojení soukromých zdrojů.

    Důvod, proč se kalkulace dělají, je hlavně nastavení optimálního poměru vy smyslu cena/kvalita. Díky kalkulaci by mělo být všechno pro všechny jasnější.

    A jak se celkové náklady vypočítávají? Osobní náklady + ostatní náklady = celkové náklady. Z výsledku můžeme dopočítat, kolik stojí hodina péče pro klienta s určitými potřebami, zajistit tak potřebné pracovníky s dostatečnou kvalifikací, za odpovídající ohodnocení.

    Touto kalkulací se zabývá Vysoká škola ekonomická v Praze a APSS ČR.

    Denisa Erlichová, DiS.
    Pedagogická fakulta UK, obor U-PVOV, ročník 1.

  40. Nikol Kubinová

    Prostorová specifika společného bydlení pro seniory

    Zázemí fungující jako bydlení pro seniory musí splňovat určitá specifika – sociální a psychické aspekty společně s kvalitou života, stárnutím a bydlením.
    V posledním století se vyvíjí silný apel na zlepšení hygienických podmínek bydlení. Od 60. let minulého století přibyla na seznam požadavků i reflektující lidská individualita. Ovšem jedná se o světový trend a u nás stále převládá koncept panelové stavby a společenský režim obyvatel vykazuje neosobní charakter. Od 90, let se tyto instituce mění na domy s pečovatelskou službou a geriatrická centra. Zatímco u nás mají tyto stavby většinou solitérní charakter a pozornost je kromě formy stavby věnována více jejímu dispozičnímu a materiálovému řešení, ve světě již převažují urbanistické koncepty s venkovními prostory, které v široké škále mezi „veřejným“ a „soukromým“ vytvářejí různou míru intimity těchto prostorů, stanovují jejich význam a smysl využití. Tyto prostorové mezičlánky pomáhají členit venkovní prostory tak, aby prostředí bylo pochopitelné a člověk se v nich přirozeně orientoval. Přirozená a podvědomá orientace slouží k pochopení celého obytného prostředí, se kterým se jeho obyvatelé mohou lépe identifikovat. Identifikaci s prostředím u lidí věku obyvatel se mnohdy nemusí vyvinout.
    Nejznámější model je tzv. Fuggerovo městečko v Augsburgu, které v roce 1521 založil Jakob Fugger. Dodnes fungující bydlení se sestává ze 140 bytů v 67 řadových domcích pro 150 lidí. Velikost městečka byla ovlivněna více faktory, z pohledu sociální uchopitelnosti a soudržnosti představuje ale skupinu lidí, kteří se v tomto počtu ještě dokáží vzájemně poznat jmény a zároveň představují relativně vysoký počet osob, mezi kterými existuje sledovatelná a poměrně vysoká pravděpodobnost nalezení alespoň jednoho přátelského vztahu. Tím se zvyšuje míra spokojenosti v bydlení. Za optimální velikost sousedství nebo komunity se v současné době považuje bydlení pro cca 50-100 lidí. Limit pro vznik fungujícího společenství tvoří cca 15 – 40 osob.
    Výška stavby je téměř neomezená. Přesto podle diagramu Jana Gehla si vytváří obyvatelé do třetího podlaží vztah s okolním terénem. Význam kontaktu obytných místností s terénem je přitom z hlediska určení celkové kvality obytného prostředí velmi významný. Prostorová návaznost na okolí ale neznamená jen přímý kontakt s přírodou, význam tohoto kontaktu je především sociální.
    Bez základního vymezení individuálního prostoru, nemůže kvalita sdíleného prostoru dobře fungovat.
    Princip ctí i další forma, jež vznikla v Dánsku na přelomu 60. a 7. let minulého století v Dánsku, zvaná Cohousing. Jedná se o formu bydlení, ve které při zachování osobní i ekonomické nezávislosti chtějí její obyvatelé zvyšovat, prostřednictvím sdílení a používání společných prostor a doplňkových funkcí, kvalitu svého života. Optimálně by měla být utvořena komunita 50 lidí, pro cohousing seniorů 20 – 30 lidí. Aby bylo společenství stále funkční a vztahy v něm udržitelné, měl by typologicky návrh cohousingu jako celek podporovat komunitní život. Každá domácnost má svoji soukromou plně zařízenou bytovou jednotku či domek a spoluvlastní společné prostory. Centrem aktivit je společenský dům. Cílem není segregace seniorů do komunit, ale jejich začlenění a podpora přirozené role ve společnosti, vnímání jejich vědomostí a životních zkušeností. Proto lze jistě cohousing pojmout i jako vícegenerační.
    Kubínová Nikol

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..